Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 347/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila v právní věci stěžovatele B. V., JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, Praha 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. -51 ze dne 1. 12. 2010 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. -18 ze dne 18. 3. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 4. 2. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. -18 ze dne 18. 3. 2010 byl odmítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci usnesení téhož soudu č. j. -140, jež nabylo právní moci dne 27. 2. 2006. Kasační stížnost, kterou stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu, byla usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. -51 ze dne 1. 12. 2010 zamítnuta. Jak krajský, tak Nejvyšší správní soud shodně konstatovaly, že se stěžovatel domáhal obnovy řízení ve věci (řízení o ochraně proti nečinnosti státního orgánu), v níž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, neboť výčet v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), je výčtem taxativním. Kromě toho původní řízení, o jehož obnově bylo rozhodováno, skončilo vydáním usnesení o zastavení řízení a nikoliv rozsudkem, což je další podmínka přípustnosti obnovy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z a 2y základních práv (dále jen "") a svobod a y. Dle přesvědčení stěžovatele postupovaly obecné soudy při posuzování jeho návrhu příliš formalisticky, aniž by přihlédly ke specifickému charakteru celého případu v jeho širších souvislostech. Stěžovatel uvedl, že si je vědom toho, že obnova řízení je ve správním soudnictví stricto sensu přípustná jen v případech uvedených v , nicméně obecné soudy měly při svém rozhodování vycházet především z kautel plynoucích z hlavy pátéy a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v této souvislosti podotkl, že žádnou právní normu nelze interpretovat osamoceně a že i v tzv. "jednoduchých případech" aplikace práva je třeba respektovat hodnotový systém, princip spravedlnosti atd. Postup obecných soudů v nyní projednávané věci stěžovatel označil za odepření spravedlnosti. Stěžovatel dále uvedl, že důvodem pro zastavení řízení vedeného pod sp. zn. , jehož obnovy se domáhal, bylo neuhrazení soudního poplatku. Návrh na obnovu řízení stěžovatel podal, neboť měl za to, že vyšly najevo nové důkazy a skutečnosti, jež prokazovaly, že mu svědčilo právo na osvobození od soudních poplatků, přičemž právě v důsledku nepřiznání tohoto práva mu bylo v uvedeném řízení meritorní projednání jeho žaloby odepřeno. Stran tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces odkázal stěžovatel rovněž na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

a navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. -51 ze dne 1. 12. 2010 a usnesení krajského soudu č. j. -18 ze dne 18. 3. 2010 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

V prvé řadě je třeba podotknout, že stěžovatel se omezil toliko na obecné proklamace a v celé své ústavní stížnosti nevznesl žádný konkrétní relevantní ústavněprávní argument. Z hlediska možnosti extenzivního výkladu ustanovení , jehož se stěžovatel domáhal, již podal zcela vyčerpávající zdůvodnění Nejvyšší správní soud, na jehož rozhodnutí je v tomto ohledu možno pro stručnost v plném rozsahu odkázat. Ústavní soud toliko podotýká, že ani zy ani z žádného z mezinárodněprávních instrumentů nelze dovozovat povinné zavedení jakýchkoliv mimořádných opravných prostředků, tím méně pak v rozsahu, který by odpovídal představě stěžovatele. Možnost zrušení pravomocných soudních rozhodnutí je závažným zásahem do právní jistoty účastníků soudního řízení i třetích osob, existenci mimořádného opravného prostředku tedy v žádném případě nelze konstruovat toliko soudním výkladem.

Je tedy možno uzavřít, že postupu obecných soudů, které posoudily návrh stěžovatele na obnovu řízení jako nepřípustný, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu