Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2709/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. V., zastoupené JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2009, čj. - 115, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), stěžovatelka navrhla zrušení výše označeného rozhodnutí, kterým mělo být zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle d (dále ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a práva na účinné opravné prostředky podle Úmluvy.

V ústavní stížnosti uvedla, že Nejvyšší soud ČR (dále "dovolací soud") nepřihlédl při posouzení lhůty k podání dovolání k tomu, že v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, čj. - 71, jako soudu odvolacího (dále "odvolací soud"), nebyla o možnosti podat dovolání poučena. Zmíněný rozsudek obsahuje v poučení pouze sdělení, že odvolání proti tomuto rozsudku není přípustné. Proto stěžovatelka odvodila lhůtu k podání svého dovolání podle věty druhé , podle kterého je lze podat do čtyř měsíců od doručení napadeného rozhodnutí. Pokud bylo dovolání podáno telefaxem dne 28. března 2006 a doplněno v originále dne 29. března 2006, bylo podáno včas, a nikoliv opožděně, jak konstatoval dovolací soud. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 10. 1998, čj. - 30, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit společnosti ZEPTER INTERNATIONAL, spol. s r. o., částku 61.584,80 Kč se 17% úrokem z prodlení od 10. 2. 1994 do zaplacení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2005, čj. - 71, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, změnil pouze datum, od kterého se přiznává úrok z prodlení. V poučení je uvedeno, že proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2009, čj. - 115, jako opožděné odmítnuto. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. Ten uvedl, že dovolání stěžovatelky projednal a posoudil podle ve znění účinném do 31. prosince 2000, které neobsahovalo stěžovatelkou zmíněnou úpravu. K té došlo až , proto bylo užití ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2001, kterého se stěžovatelka dovolává, v posuzovaném případě vyloučeno. Toto vyjádření bylo zasláno zástupci stěžovatelky k eventuální replice, ta však nepřišla.

III.

Ústavní soud v první řadě zdůrazňuje, že jeho úkolem je podle y ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrtéy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Není tedy zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Porušení některé z norem jednoduchého práva, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody (nález

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Stěžovatelka zásah do svých shora uvedených ústavně zaručených práv spatřuje ve skutečnosti, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako opožděné.

Podle , ve znění účinném do 31. 12. 2000, činila dovolací lhůta jeden měsíc, přičemž poučovací povinnost soudu o právu podat dovolání nebyla explicitně vyjádřena. Ke změně, na kterou stěžovatelka poukázala, došlo až po novelizaci , provedené Ve zkoumané věci je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ke změně došlo jen ve stanovení data počátku placení úroků z prodlení, čímž byla napravena chyba soudu prvního stupně. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky projednal a posoudil podle ve znění účinném do 31. prosince 2000. V odůvodnění svého usnesení konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu byl jak zástupci žalobkyně, tak zástupci stěžovatelky, doručen stejného dne 14. prosince roku 2005. Jednoměsíční lhůta k podání dovolání uplynula v pondělí dne 16. 1. 2006. Pokud bylo tedy dovolání podáno zástupcem stěžovatelky faxem dne 28. 3. 2006 a předložením originálu o den později, bylo podáno pozdě. Proto Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako opožděné a meritem věci se nezabýval. Rozhodoval tedy podle ve znění účinném do konce roku 2000, takže jeho rozhodnutí nelze nic vytknout.

V této souvislosti nelze odhlédnout od konkrétních okolností tohoto případu, tedy od skutečnosti, že stěžovatelku v řízení před odvolacím soudem zastupoval stejný advokát, který později podal zmíněné opožděné dovolání a pak i tuto ústavní stížnost. Ve světle této skutečnosti, kdy stěžovatelka byla v odvolacím i dovolacím řízení zastoupena advokátem, nabývá jím formulovaná argumentace v ústavní stížnosti o nedostatku poučení ze strany odvolacího soudu o možnosti podat odvolání poněkud jiné dimenze. Znalost přechodných ustanovení tak významného zákona, jakým je a znalost lhůt v něm zakotvených by měla patřit k základní výbavě každého advokáta. V této souvislosti nelze ústavní stížnost posoudit jinak, než jako snahu advokáta v řízení před Ústavním soudem dohonit to, co jím bylo zanedbáno v předcházejících stadiích řízení před obecnými soudy. Tuto roli však Ústavní soud nemá.

Ústavní soud tedy v napadeném rozhodnutí neshledal porušení základních práv stěžovatelky, tvrzených v ústavní stížnosti, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu