Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 99/11

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky AUGUSTUS, spol. s r.o., se sídlem v Praze 10, Na Zájezdu 5, zastoupené JUDr. Raem Uppaluri, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Hybernská 20, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -119 ze dne 25. června 2010 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho základního práva na soudní ochranu podle d a y (dále jen "") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným rozhodnutím Městský soud v Praze zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku řízení o žalobě stěžovatelky, jíž se na žalované Telefónica O2 Czech republic (dále jen "žalovaná") domáhala zaplacení částky 43.930.000,- Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením č. j. -150 ze dne 30. září 2010 v záhlaví citované rozhodnutí potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 9.360,- Kč.

Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.

Podle ustanovení o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

V ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (tj. sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v y, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález

sp. zn.

), tedy je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výjimkami výše citovanými.

Pokud je dle zákona přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, musí být stěžovatelem před podáním ústavní stížnosti vyčerpán. Jestliže je tento opravný prostředek stěžovatelem řádně podán (zde řádně podané odvolání), je pak nezbytné ústavní stížností napadnout i na jeho základě vydané rozhodnutí (zde usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -150 ze dne 30. září 2010), pokud se kompetentní orgán (zde Vrchní soud v Praze) námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat (být ve shodě) s těmi, resp. se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím předcházejícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, by vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by takové rozhodnutí zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. V jedné věci by totiž mohla existovat dvě různá rozhodnutí přezkumu dané věci, což lze z pohledu právní jistoty považovat za výrazně nežádoucí stav (k tomu srov. např. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

a další).

Uvedené závěry vyplývají z vymezení (rozhraničení) pravomocí orgánů veřejné moci a ze skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, ale je orgánem ochrany ústavnosti (y). Ústavní soud je oprávněn se zabývat námitkami stěžovatele pouze za splnění zásady subsidiarity, a to i z toho důvodu, že smyslem a účelem jeho přezkumu je i možnost Ústavního soudu svým rozhodnutím (kasačně) zasáhnout do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který právní řád stěžovateli poskytuje. Případným kasačním zásahem pak Ústavní soud koriguje v rámci systémové hierarchie jím spatřované (protiústavní) excesy orgánů veřejné moci.

Uvedené úvahy tedy lze shrnout tak, že k případné nápravě zásahu (excesu) orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít bez předchozího vyčerpání všech dostupných opravných prostředků a dále tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Ze stěžovatelkou předloženého usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -150 ze dne 30. září 2010, jímž bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky proti v záhlaví citovanému rozhodnutí, je zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatelky meritorně projednal, zabýval se námitkami stěžovatelky a k jednotlivým námitkám uvedl podrobnou argumentaci. Toto rozhodnutí o odvolání je (tedy) rozhodnutím, jež musí být ústavní stížností v prvé řadě napadeno.

Závěrečný návrh (petit) ústavní stížnosti stěžovatelky tak vykazuje deficit, neboť stěžovatelka nenapadla kasačním návrhem (také) usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -150 ze dne 30. září 2010, kterým bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti v záhlaví citovanému rozhodnutí. Stěžovatelka tak neučinila navzdory dispoziční zásadě řízení o ústavní stížnosti (vigilantibus iura) a přes skutečnost zastoupení kvalifikovaným právním zástupcem.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2011

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka