Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1423/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky H. H., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Nad Štolou 18, Praha 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -456 ze dne 28. 1. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -408 ze dne 21. 3. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 17. 5. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud"), který si za účelem posouzení důvodnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem okresního soudu č. j. -375 ze dne 30. 6. 2006 byla stěžovatelce jakožto ručitelce, společně s hlavním dlužníkem a dalším ručitelem, uložena povinnost zaplatit žalobkyni B.R.G., spol. s r. o. (dále jen "vedlejší účastnice") částku 2.103.442,08 Kč a uhradit náklady řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. -408 ze dne 21. 3. 2007 bylo rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrzeno. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu, opřené co do přípustnosti o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), Nejvyšší soud usnesením č. j. -456 ze dne 28. 1. 2010 odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že Nejvyšší soud porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v d, neboť svévolně přehodnotil stěžovatelkou uplatněný dovolací důvod, ačkoliv by jím měl být dle vázán. Nejvyšší soud dospěl na základě vlastní úvahy k závěru, že stěžovatelka fakticky uplatnila dovolací důvod dle , přestože tato ve svém dovolání výslovně uvedla, že dovolání podává z důvodu uvedeného v téhož předpisu. Stěžovatelka rovněž ve svém dovolání jednoznačně vymezila otázku, mající dle jejího názoru zásadní právní význam, Nejvyšší soud se však její argumentací vůbec nezabýval a své rozhodnutí v tomto směru neodůvodnil. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. -456 ze dne 28. 1. 2010 svým nálezem zrušil. Stěžovatelka se dožadovala rovněž zrušení rozsudku krajského soudu č. j. -408 ze dne 21. 3. 2007, ve vztahu k němu však žádnou ústavněprávní argumentaci neuvedla. Z obsahu ústavní stížnosti bylo toliko dovoditelné, že stěžovatelka považovala postup vedlejší účastnice za zneužití ručitelského závazku a výkonu takového práva dle ní neměly obecné soudy, s ohledem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, a , obchodní zákoník, poskytnout soudní ochranu, což byla právě ona právní otázka, jíž stěžovatelka nastolila i v řízení před dovolacím soudem.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu č. j. -456 ze dne 28. 1. 2010, měl tento soud za to, že podstatná část stěžovatelčiných námitek není podřaditelná pod dovolací důvod dle , nýbrž toliko pod dovolací důvod dle téhož předpisu, a tedy se jimi nemůže věcně zabývat. Pokud šlo o tvrzený rozpor s dobrými mravy, resp. zásadou poctivého obchodního styku, Nejvyšší soud dovodil, že se sice jedná o právní otázku, nicméně tato je významná toliko pro projednávanou věc a postrádá jakýkoliv judikatorní přesah, nelze ji proto kvalifikovat jako otázku zásadního právního významu ve smyslu ve spojení s téhož předpisu. Jak patrno z výše uvedeného, Nejvyšší soud se s právní argumentací stěžovatelky v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, její námitka, že se uplatněným dovolacím důvodem vůbec nezabýval tedy nebyla ze strany Ústavního soudu shledána důvodnou.

Co se týče posouzení obsahu dovolání, resp. závěru Nejvyššího soudu o jeho nepřípustnosti, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, vycházející ze zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, dle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, rozhodnutí č. 19, str. 345). Ústavní soud se tedy, s výjimkou zjevných excesů, necítí být povolán úvahy Nejvyššího soudu stran právního významu nastolené právní otázky jakkoliv přehodnocovat. Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu postupoval v projednávané věci plně v mezích své zákonné kompetence a z ústavněprávního hlediska mu nebylo možno nic vytknout.

Pokud jde o rozsudek krajského soudu č. j. -408 ze dne 21. 3. 2007, stěžovatelka uvedla, že ve vztahu k němu podává ústavní stížnost "z důvodu právní jistoty", neboť různé senáty Ústavního soudu posuzují otázku včasnosti ústavní stížnosti odlišně. Ovšem jak již bylo zmíněno výše, stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla, čím konkrétně měl krajský soud její ústavně zaručená práva porušit. Pokud stěžovatelka spatřovala neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv v úvaze krajského soudu, že vedlejší účastnice nejednala v rozporu s dobrými mravy či se zásadou poctivého obchodního styku, Ústavní soud podotýká, že ani v tomto ohledu mu nepřísluší závěry, k nimž obecné soudy dospěly, přehodnocovat; výjimkou by byl toliko extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, případně zcela svévolná aplikace dotčené právní normy. Že by se v projednávané věci jednalo o takový případ však stěžovatelka ani netvrdila a ani Ústavní soud sám nic takového při přezkumu napadeného rozhodnutí nezjistil.

Jelikož Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu