Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3500/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ SKI KLUB Strakonice a 2/ Tělovýchovná jednota ČZ, oba se sídlem Strakonice, Máchova 108, zastoupených Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem Strakonice, Sokolovská 980, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2010 č. j. -552, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. ledna 2010 č. j. -525 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 19. srpna 2009 č. j. -447, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. prosince 2010, se stěžovatelé podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva a svobody vyplývající z a y (dále jen "") a z a d (dále jen "").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") sp. zn. Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatelé se žalobou podanou u soudu dne 8. prosince 2004 domáhali po žalovaných K. I., Pozemkovém fondu České republiky a po České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, určení vlastnického práva k pozemkům v žalobě uvedeným, na kterých je situován lyžařský vlek tak, že vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika. Napadeným rozsudkem okresního soudu ze dne 19. srpna 2009 č. j. -447 byla žaloba stěžovatelů jako nedůvodná zamítnuta. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. ledna 2010 č. j. -525 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné, neboť stěžovatelům se nepodařilo zpochybnit platnost smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 10. října 1995, kterou uzavřel Pozemkový fond České republiky s K. I. dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Nejvyšší soud pak neshledal zákonné předpoklady přípustnosti stěžovateli podaného dovolání a dovolání usnesením ze dne 7. října 2010 č. j. -552 odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle argumentovali, proč nepovažují rozhodnutí a interpretaci ve věci aplikovaných ustanovení zákona o půdě soudy za správné a předkládají Ústavnímu soudu své představy o tom, jak by měly soudy rozhodovat. Dále namítali porušení svých práv na soudní ochranu a spravedlivý proces, ke kterým mělo dojít tím, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, i když z jiných důvodů než soud prvního stupně a stěžovatele nepoučil dle ustanovení

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných muu a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [, písm. d)y].

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé toliko opakují námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím a dovolacím soudem a polemizují s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly. Zásah do práv, jichž se stěžovatelé dovolávali, Ústavním soudem shledán nebyl, přičemž argumentace stěžovatelů při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy podrobně uvedly důvody, z nichž vycházely a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. V aplikaci a výkladu hmotně právních ustanovení právních předpisů, zejména zákona o půdě a , ani procesně právních ustanovení neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Pokud pak stěžovatelé nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněnýchu a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 24. ledna 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu