Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3450/10

Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Tessile ditta a. s., se sídlem v Praze 4, Ve Studeném 117/5a, zastoupené JUDr. Pavlem Truxou, advokátem v Rokycanech 1, Josefa Knihy 177, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 9. 2010 č. j. -49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 3. 12. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 9. 2010 č. j. -49. Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v a d.

Z kopie napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala žalobu proti žalovanému na zaplacení částky 950 Kč (představující přirážku k jízdnému) s příslušenstvím z důvodu porušení povinnosti cestujícího dne 1. 10. 2009 uhradit jízdné při cestování linkou městské hromadné dopravy; současně požadovala náhradu nákladů řízení ve výši 6 420 Kč dle Okresní soud vydal dne 18. 8. 2010 elektronický platební rozkaz, jenž však byl následně pro jeho nedoručitelnost žalovanému zrušen. Po jednání konaném bez účastníků (stěžovatelka se omluvila a žalovanému bylo doručeno fikcí) okresní soud vydal rozsudek ze dne 29. 9. 2010 č. j. -49, kde ve výroku I vyhověl žalobě stěžovatelky a výrokem II přiznal stěžovatelce dle zásady úspěchu náhradu nákladů řízení (za dva úkony) ve výši 2 220 Kč. Odlišnou výši nákladů řízení odůvodnil tzv. okolnostmi případu, které shledal jednak v nerovném postavení účastníků a jednak v nepřiměřeném (několikanásobném) nepoměru požadované jistiny oproti výši požadovaných nákladů řízení (dle okresního soudu nemají náklady řízení představovat nepřiměřené obohacování žalobce a jeho advokáta, ale adekvátní sankci žalovanému za porušení povinnosti), tedy neaplikoval , nýbrž ve spojení s

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že sama skutečnost, že výše nákladů řízení určených dle převyšuje požadovanou žalovanou částku, není zvláštní okolností dle Uvedla, že dle rozhodovací praxe soudů nízká žalovaná částka ani jednoduchost určitého druhu sporů není zvláštní okolností pro užití moderačního práva soudu (poukázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. . R 61/2004 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , dále na . Komentář - C. H. Beck 2009, str. 1011 a 1018). Namítá také, že z rozsudku není zřejmé, v čem spatřuje okresní soud nerovnost účastníků, když žalovaný uzavřel přepravní smlouvu, následně porušil svou povinnost, poté byl opakovaně poučen o povinnosti zaplatit přirážku (kterou bylo možno v určité lhůtě zaplatit i v nižší výši), a současně byl poučen o tom, že pokud přirážku nezaplatí, bude tato vymáhána soudní cestou a náklady se tak zvýší o 7 000 Kč spojené se soudním vymáháním. Žalovaný přes tato všechna poučení pohledávku více jak 9 měsíců neuhradil, ač si byl vědom důsledků, včetně možného zvýšení nákladů na soudní vymáhání. Dle stěžovatelky tak zde není nerovnost a spíše chování žalovaného je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný si byl vědom výhody oproti jiným cestujícím, kteří jízdné řádně zaplatili, a dlužnou částku přes výzvy a poučení dlouhou dobu nezaplatil. Dle stěžovatelky je navíc rozhodnutí okresního soudu nesystémové, jde o ojedinělé snížení odměny advokáta, které zakládá nerovnost v postavení žalovaných a nabourává předvídatelnost soudních rozhodnutí. Stěžovatelka také namítá, že okolnost nižší žalované částky (částky do 1 000 Kč) byla zohledněna v již ministerstvem, kdy při novele č. zajisté při stanovení odměny částkou 4 500 Kč již byla zvážena i přiměřenost této částky. Stěžovatelka také podotýká, že naproti tomu soudy v případech, kdy je i u bagatelních sporů nutno činit více úkonů, adekvátně k tomu neužijí moderačního práva ve prospěch stěžovatelky, aby jí přiznaly odměnu vyšší než je ta stanovená ve výši 4 500 Kč. Uvádí, že ani podávání žalob formou návrhů na elektronické platební rozkazy neznamená zjednodušení práce advokáta, ale pouze možnost podání více návrhů za daný časový úsek. Naopak jde o systém nákladnější na informační technologie a pracovníky a navíc je tato forma zohledněna v nižší výši soudních poplatků, které nese neúspěšný žalovaný (jde tedy o formu návrhů ve prospěch žalovaných). Ohledně názoru okresního soudu o obohacování stěžovatelka uvedla, že převzetí pohledávek (zde od dopravního podniku) jako investice a jejich následné vymáhání je zcela zákonné a nikoliv nemravné (rozmnožování majetku), když navíc je požadována náhrada nákladů řízení ve výši zcela předvídatelné a upravené kogentně vyhláškou; stěžovatelka má legitimní očekávání na přiznání této výše náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka poukázala rovněž na nález

sp. zn.

a uvedla, že okresní soud jí ani nedal procesní prostor se předem vyjádřit k případnému užití moderačního práva; stěžovatelka o úmyslu soudu aplikovat nevěděla, když navíc jde v dané věci o postup z množství dosud soudy rozhodnutých věcí ojedinělý a zcela překvapivý.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dotčení ústavně zaručených základních práv či svobod. Vzal přitom v úvahu charakter projednávané věci, v níž nejde o meritorní rozhodnutí, ale pouze o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to v občanskoprávním sporu o zaplacení částky 950 Kč. Ústavní soud dospěl k závěru, že eventuální pochybení obecného soudu není vzhledem k míře, jakou mohla být stěžovatelka fakticky dotčena, natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví; jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv, pokud ovšem nedojde současně k zásahu do základního práva či svobody. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ však v této věci nejde.

V dané věci se navíc jedná o náklady řízení toliko ve výši 4 200 Kč (rozdíl mezi stěžovatelkou požadovanými 6 420 Kč a soudem přiznanými 2 220 Kč). Ústavnímu soudu proto nezbývá, než odkázat též na závěry, jež v minulosti zaujal u tzv. bagatelních věcí (viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

nebo

a další, nověji viz např. usnesení nebo

, všechna dostupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz), kdy lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Jinak by se totiž ochrana poskytovaná ze strany Ústavního soudu mohla stát jen formální, a to jak z obecného hlediska, tak z hlediska přímo dotčeného subjektu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci, a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu