Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3295/10

Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společného družstva Pomoraví, se sídlem Lanžhot, Nová 550, zastoupeného JUDr. et Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem v Brně, Kobližná 19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2008 č. j. -126 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 9. 2010 č. j. -181, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv zaručených v a d (dále jen "") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V důsledku porušení těchto základních práv mělo dojít také k porušení y ČR.

Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že vedlejší účastník (Zemědělské družstvo Lanžhot - v likvidaci, v řízení před obecnými soudy žalobce) je vlastníkem v rozsudku specifikovaných budov. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník (převodce) a stěžovatel (nabyvatel) se na základě tří smluv ze dne 2. 2. 1994, nazvaných "smlouva o převodu nemovitostí", dohodli na převodu předmětných nemovitostí. Na základě obsahu uvedených smluv dospěl odvolací soud k závěru, že z obsahu těchto smluv je zřejmé, že nejde o smlouvu kupní, darovací ani směnnou, jejímž pojmovým znakem by byl pouhý převod nemovitosti, ale podle obsahu smluv jde o dohodu o vypořádání pohledávek podle , tedy o dohodu o vypořádání majetkového podílu oprávněných osob k transformovanému družstvu. V souladu s tímto právním posouzením předmětných smluv odvolací soud konstatoval, že pro takové smlouvy je nezbytnou zákonnou náležitostí označení těch pohledávek na vydání majetkového podílu, které jimi mají být uspokojeny. Vzhledem k tomu, že z předmětných smluv není vůbec zřejmé, které pohledávky proti žalobci, jako povinné osobě, a od kterých oprávněných osob jsou takto uspokojeny, dospěl odvolací soud k závěru, že všechny smlouvy jsou absolutně neplatné pro neurčitost vymezení jejich předmětu ve smyslu .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze správného právního posouzení předmětných smluv.

Stěžovatel nesouhlasí s výše uvedenými právními závěry obecných soudů a tvrdí, že předmětné smlouvy splňují všechny předpoklady určitosti právního úkonu. Nesouhlasí také s právním názorem obecných soudů, že jde o dohodu o vypořádání pohledávek, neboť smyslem uvedených smluv byl převod nemovitostí. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy nesprávně aplikovaly zákonná ustanovení na jeho věc, v důsledku čehož jsou jejich právní závěry v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z hlediska ústavněprávního nelze obecným soudům nic vytknout. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy dostatečně objasnily a přiléhavě odůvodnily, jaké důvody je vedly k právnímu závěru o charakteru předmětných smluv a jejich absolutní neplatnosti. Dovolací soud se podrobně zabýval jednotlivými argumenty stěžovatele a řádně vysvětlil důvody, které jej vedly k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na správném právním posouzení charakteru předmětných smluv.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (y ČR). Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""]. Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má obecným soudem vadná aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

, N 90/33 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 371).

Ústavní soud konstatuje, že argumenty, které stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, jsou jen jeho pokračující polemikou s právními závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, nezakládá sama o sobě porušení jeho základních práv. Jak výše uvedeno, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelů, jak tvrdili v ústavní stížnosti, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu