Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3258/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. M., zastoupené JUDr. Lenkou Vislockou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 87/11, proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. 11. 2008, čj. -619, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2009, čj. -695, za účasti Okresního soudu Praha - východ a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označeným usnesením, jimž vytýká porušení svých základních práv zakotvených v d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), y, y, y, jakož i y. Porušení těchto práv spatřuje v prvé řadě ve skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla vydána pozdě. Částečný rozsudek o žalobě dle , jenž byl ve vztahu ke stěžovatelce rozsudkem konečným, nabyl právní moci dne 7. 7. 2008 a o povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto terpve dne 5. 11. 2008 v prvním stupni a 31. 9. 2009 v odvolacím řízení. Soud přitom měl o nákladech dle rozhodnout v rozhodnutí, jímž se řízení končí; později jenom do doby nabytí právní moci rozsudku ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu dle stěžovatelky není řádně odůvodněno a je z hlediska stěžovatelky, která navrhovala použití , překvapivé; ohledně různých žalobců nadto soud rozhodl dle odlišných ustanovení , a zvýšení částky, kterou je stěžovatelka povinna zaplatit dle jejího názoru v rozporu se zákonem, je porušením y. Stěžovatelka dále namítá, že účastníci řízení jsou v záhlaví chybně označeni. Konečně obecné soudy dle jejího názoru nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu vztahující se k ; nerespektovaly totiž skutečnost, že restituční nároky jsou nároky mimořádnými, a to do té míry, že je na místě mimořádný postup soudů.

Z vyžádaných spisů zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti:

Stěžovatelka se intervenční žalobou dle , podanou dne 25. 6. 2002, domáhala vydání 1/12 ideálního podílu k blíže identifikovaným nemovitostem. Částečným rozsudkem ze dne 23. 11. 2007, čj. -498, její žalobu zamítl Okresní soud Praha - východ (dále jen "soud I. stupně"), a dále vyslovil, že o zbývajících nárocích a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 22. 5. 2008, čj. -545, s upřesněním týkajícím se výměry pozemku potvrdil prvoinstanční rozsudek a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání proti tomto rozsudku Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 3. 3. 2010, čj. -760.

Usnesením ze dne 5. 11. 2008, čj. -619, uložil soud I. stupně stěžovatelce povinnost nahradit na nákladech řízení žalobcům a) až f) částku 27 187 Kč, žalobcům g) a h) částku 28 224 Kč a žalovanému částku 23 850 Kč.

Odvolací soud usnesením ze dne 31. 8. 2009, čj. -695, změnil usnesení soudu I. stupně tak, že stěžovatelka je ve věci dle povinna uhradit na nákladech řízení před soudem I. stupně, soudem odvolacím a soudem dovolacím žalobcům a) až f) částku 64 608,60 Kč. Dále odvolací soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalobcům a) až f) částku 1300 Kč na nákladech odvolacího řízení a ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalobci g) a h) a žalovaným vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti těmto usnesením soudu I. stupně a soudu odvolacího směřuje ústavní stížnost.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Námitku, dle níž je rozhodnutí o nákladech řízení opožděné, stěžovatelka podpořila odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn.

. Zdejší soud v něm konstatoval, "že je nepřípustné, aby obecný soud rozhodoval o nákladech řízení dodatečně mimo časový rámec stanovený , přičemž tento postup odůvodnil extenzivním výkladem ustanovení Podle ustanovení rozhodne soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Ustanovení umožňuje soudu vydat doplňující rozhodnutí mimo jiné i o nákladech řízení, toliko však do doby, než rozhodnutí ve věci nabude právní moci. Pokud soud v této lhůtě opomene o nákladech řízení, které dosud vynaložil v průběhu řízení soud, resp. stát, je dodatečné stanovení povinnosti účastníka řízení k náhradě těchto nákladů vyloučeno. Takový postup je totiž v rozporu s , y a v konečném důsledku zasahuje do vlastnického práva účastníka řízení garantovaného y. Nelze totiž ani připustit, aby měl stát, pokud jde o náhradu vynaložených nákladů v soudním řízení, výhodnější postavení, než kterýkoliv z účastníků řízení, jenž se může domáhat dodatečného stanovení povinnosti k úhradě nákladů pouze ve lhůtách podle "

Toto rozhodnutí však na souzenou věc nedopadá. Již z citované pasáže je zřejmé, že se týká náhrady nákladů, které v průběhu řízení vynaložil stát, a nikoliv náhrady nákladů řízení mezi účastníky. Z dalšího obsahu nálezu potom plyne, že povinnost náhrady nákladů řízení byla stěžovateli uložena více než rok po nabytí právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o dědictví skončeno.

V případě stěžovatelky je procesní situace odlišná. Stěžovatelka uplatnila proti účastníkům tzv. základního procesu intervenční žalobu dle , kterou se domáhala vydání 1/12 podílu na určitých nemovitostech. Řízení o intervenční žalobě soud I. stupně usnesením ze dne 19. 5. 2003 spojil dle ke společnému projednání. Spojení věcí ke společnému projednání umožňuje, aby soud rozhodl o spojených věcech jedním rozsudkem; na druhou stranu však nebrání ani tomu, aby rozhodl rozsudkem částečným, jsou-li pro to splněny podmínky plynoucí z Z účelu hlavní intervence přitom plyne, že soud by měl nejprve rozhodnout o intervenční žalobě, neboť na jejím výsledku závisí rozhodnutí o žalobě v základním procesu. Je tedy zřejmé, že ve spojeném řízení o intervenční žalobě a o žalobě v základním sporu nemůže soud nejprve částečným rozsudkem rozhodnout o žalobě ze základního sporu; je však přípustný opačný postup, tedy aby nejprve rozhodl částečným rozsudkem o intervenční žalobě, je-li to ve smyslu účelné. Tento postup zvolil soud i v projednávané věci. Jeho částečný rozsudek byl v odvolacím řízení potvrzen a dovolání proti němu směřující odmítnuto, jak plyne ze shora uvedeného.

Částečný rozsudek není rozhodnutím, jímž se řízení končí ve smyslu , neboť s ohledem na to, že se jím rozhoduje jenom o části předmětu řízení, pojmově předpokládá, že teprve v dalším řízení bude vydán rozsudek konečný, jímž bude rozhodnuto o zbývající části předmětu řízení. Námitka stěžovatelky, že napadená usnesení o nákladech řízení byla vydána opožděně (v rozporu s ), proto důvodná není.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že argumentace stěžovatelky je zjevně účelová. Zatímco v ústavní stížnosti (nedůvodně) brojí proti opožděnému rozhodnutí o nákladech, v odvolání proti usnesení soudu I. stupně naproti tomu namítala, že rozhodnutí o nákladech je předčasné a že s ním mělo být vyčkáno až do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.

Na rozdíl od stěžovatelky zastává Ústavní soud názor, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně a řádně odůvodněna tak, jak to požaduje judikatura zdejšího soudu. To platí i pro závěr ohledně nesplnění podmínek pro aplikaci Ústavní soud odkazuje na argumentaci obecných soudů a pouze k ní dodává, že ani okolnost, že jde o restituční věc, nemůže sama o sobě (bez dalších okolností) znamenat, že soud vždy zcela nebo zčásti úspěšným účastníkům nepřizná právo na náhradu nákladů řízení. Takový výklad by byl zcela absurdní a nedůvodně by mohl poškozovat ty, kteří v řízení uspěli.

Stejně absurdní je i argument dovolávající se překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, jež měla být vyvolána tím, že odvolací soud zvýšil její povinnost náhrady nákladů řízení žalobcům a) až f), přestože stěžovatelka navrhovala postup dle Stěžovatelka patrně přehlíží, že odvolání proti usnesení soudu I. stupně nepodala pouze ona, ale též žalobci a) až f) a že jejich odvolání bylo důvodné. Neshledal-li odvolací soud důvody pro postup dle , ale měl-li naopak za důvodné odvolání žalobců a) až f), není nic překvapivého ani jinak protiústavního na tom, že tomuto odvolání vyhověl a žalobcům a) až f) přiznal částku vyšší než soud I. stupně. Podivuje-li se stěžovatelka tomu, že takto odvolací soud postupoval jenom ohledně žalobců a) až f), a nikoliv též ohledně žalobců g) a h), pak zřejmě uniklo její pozornosti, že usnesení soudu I. stupně o nákladech napadli odvoláním vedle stěžovatelky právě jenom žalobci a) až f).

Konečně není důvodná ani námitka týkající se chybného označení účastníků v záhlaví rozhodnutí. Složitá podoba záhlaví plyne jednak z většího množství účastníků, kteří v řízení vystupovali, a jednak z toho, že ke společnému projednání byly spojeny dvě věci, tj. základní spor a intervenční spor. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je však bez jakýchkoliv pochybností patrné, kdo byl účastníkem řízení, o jaké věci se rozhodovalo, a jaká byla procesní role účastníků v základním sporu a v intervenčním procesu. Proto i tato námitka zcela postrádá ústavní rozměr.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 13. prosince 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu