Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2609/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. J. L., zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009 č. j. -128 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 11. 2008 č. j. -115, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného d (dále jen " "), práva vlastnit majetek, garantovaného y, jakož i porušení y, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak plyne z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal zaplacení částky 20.985,- Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení po EXIM Tours, a. s. (vedlejším účastníku). Uvedenou částku stěžovatel požadoval jako 75 % slevu z ceny zájezdu zakoupeného u vedlejšího účastníka, a to s odůvodněním, že se mělo jednat o 11denní pobytový zájezd, pobyt však trval pouze 9,5 dne, a stěžovatel nebyl ubytován podle katalogového příslibu v pokoji s výhledem do krásné zahrady, ale s výhledem na skládku odpadů. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 4. 2007 č. j. -81 stěžovateli vyhověl co do žalované částky i náhrady nákladů řízení ve výši 11.101,- Kč. K odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2008 č. j. -98 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 26. 11. 2008 č. j. -115 pak Obvodní soud pro Prahu 1 přiznal stěžovateli nárok na slevu z ceny zájezdu pouze ve výši 10.492,50,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ke stěžovatelem podanému odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2009 č. j. -128 rozsudek soudu I. stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení jeho základních práv s ohledem na skutečnost, že mu obecné soudy v rozporu se zákonem nepřiznaly náhradu nákladů řízení. Stěžovateli v průběhu řízení vznikly značné náklady v řádu desetitisíců korun, zejména s ohledem na značnou vzdálenost sídla advokátní kanceláře jeho právního zástupce od místně příslušných soudů rozhodujících v jeho věci. Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nelze považovat v kontextu s nálezy Ústavního soudu za spravedlivá z hlediska ústavních principů spravedlivého procesu. Výklad odvolacího soudu, pokud jde o vazbu přiměřenosti požadované slevy z vadného plnění a výroku o nákladech řízení, považuje stěžovatel za zcela nepředvídatelný a poměrně vágní. Pokud dospěl soud k závěru, že nárok je v projednávané věci dán, a rozhodoval dle své úvahy o výši plnění, lze podle stěžovatele důvodně předpokládat, že neúspěšný účastník bude povinen uhradit náklady řízení úspěšnému účastníku. Odvolací soud měl proto rozhodnout podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), tím spíše, že jeho náklady v průběhu řízení přesáhly hodnotu peněžitého plnění, kterého se stěžovatel domáhal. Uvedený postup obecných soudů, které mu nepřiznaly náhradu nákladů řízení, nepovažuje proto stěžovatel ve vztahu k efektivní ochraně jeho práva za ústavně konformní, neboť za dané situace je nesmyslné domáhat se ochrany práva u nezávislého a nestranného soudu. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1.

5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na svůj rozsudek, který i ve výroku o nákladech řízení považuje za věcně správný, a na důvody v něm uvedené. S argumentací, kterou stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, městský soud nesouhlasí. V odvolacím řízení postupoval zcela správně podle ve spojení s , neboť v tomto stádiu stěžovatel coby žalobce nebyl úspěšný, když v odůvodnění svého rozhodnutí se soud zabýval i věcnou správností výroku o nákladech řízení před soudem I. stupně. Městský soud má tak za to, že z jeho strany nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jak se tento nesprávně domnívá, a proto odvolací soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti jako neopodstatněné.

6. Obvodní soud pro Prahu 1 se ve svém vyjádření odvolává na názor, který uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 26. 11. 2008 s tím, že souhlasí s názorem Městského soudu v Praze uvedeným v jeho rozsudku ze dne 25. 6. 2009.

7. Shora uvedená vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelům na vědomí.

III.

8. Jak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze situace, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

9. Ústavní soud po připojení spisového materiálu přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

10. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů Městského soudu v Praze, který mu nepřiznal náhradu nákladů řízení, přičemž v ústavní stížnosti uvádí argumentaci v zásadě obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v podaném odvolání, s níž se již odvolací soud ve svém rozhodnutí o odvolání vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.

11. K problematice náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjadřuje opakovaně tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, a to zejména z toho důvodu, že spor o náhradu nákladů řízení nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I když otázka náhrady nákladů řízení je integrální součástí soudního řízení a Ústavní soud ve svých rozhodnutích připouští, že se daná problematika může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zpravidla intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

a

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jak uvádí i stěžovatel v ústavní stížnosti, otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nejedná.

12. Jak Ústavní soud zjišťuje, odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, jakými úvahami se při posuzování otázky náhrady nákladů řízení v rámci prostoru daného mu příslušnými právními ustanoveními ve svém uvážení řídil a své rozhodnutí pak srozumitelně a logicky odůvodnil (č. l. 129). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle a Ústavní soud v tomto směru neshledal, že by v posuzované věci došlo k zásahu do práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu.

13. Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal, že by byla napadená rozhodnutí založena na právním názoru, který, jak tvrdí stěžovatel, není ústavně konformní, a to ani vzhledem k namítanému porušení y. K porušení práva na soudní ochranu (a v konečném důsledku k porušení práva na spravedlivý proces) Ústavní soud poznamenává, že k jeho dotčení by došlo tehdy, pokud by byla stěžovateli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, č. 37). Takový nedostatek však Ústavní soud v předmětném řízení neshledal a stěžovatel ani námitku v tomto směru nevznáší. Uvedené právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže namítaná rozhodnutí obecných soudů neodpovídají jeho názorům.

14. K námitce stěžovatele stran zvýšených nákladů řízení s ohledem na cestovní výdaje zvoleného advokáta Ústavní soud připomíná zásadu "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), vyžadující od smluvních stran pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem budou o ochranu svého práva usilovat.

15. Dovolává-li se stěžovatel svého práva na ochranu vlastnictví ve smyslu y, jedná se o argumentaci nepřípadnou, neboť dle konstantní judikatury Ústavního soudu chrání uvedený článek vlastnické právo existující, zpravidla již konstituované, a nikoli pouhý nárok na ně, který byl předmětem řízení u obecného soudu.

16. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu