Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3017/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů E. M. a V. M., obou zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem Jugoslávská 12, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2010, č. j. -266, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že jím bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv podle , a d (dále jen " ").

2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. září 2010, č. j. -266, změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j. -241, jímž nebylo žalobcům (stěžovatelům) přiznáno osvobození od soudních poplatků tak, že každému ze žalobců přiznal osvobození z jedné poloviny. Odvolací soud po zhodnocení majetkových poměrů žalobců dospěl k závěru o přiměřenosti osvobození z jedné poloviny. K této úvaze dospěl na základě toho, že žalobci jsou jedinými společníky společnosti TESSA s. r. o., která má široký předmět podnikání. Ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že je v možnostech žalobců, aby společnost alespoň některou z činností, která je předmětem podnikání vykonávala. Současně není přijatelné, aby žalobci řadu let (od roku 2005) vůbec nepracovali a nesnažili se o to, aby jejich společnost vyvíjela alespoň některou z činností. Odvolací soud na druhé straně zohlednil i tu skutečnost, že jde o spor o zaplacení vysoké částky, takže soudní poplatek představuje tomu odpovídající vysokou finanční částku, pročež žalobcům přiznal částečné osvobození ve výši jedné poloviny.

II.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Vrchní soud v Praze založil své rozhodnutí pouze na zjištění, že stěžovatelé jsou jedinými společníky společnost TESSA s. r. o., a je proto v jejich možnostech, aby společnost vykonávala některou z činností, která by byla zdrojem zisku. Stěžovatelé uvádějí, že doložili, jakých příjmů dosahují a jaký majetek vlastní, přičemž z těchto dokladů vyplynulo, že vyměřený soudní poplatek nejsou schopni zaplatit. Podle názoru stěžovatelů nemůže pouhá skutečnost, že existuje obchodní společnost, vést automaticky k závěru, že tato společnost je schopna vyvíjet činnost, která reálně vede dosažení zisku. Navíc není zřejmé na základě jakých úvah a podkladů dospěl odvolací soud k tomuto závěru.

III.

4. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatelé brojí toliko proti usnesení o osvobození od soudních poplatků. K otázce důvodnosti návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotná tato otázka, i když se její výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov.

sp. zn.

); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov.

sp. zn.

,

,

,

), nebo případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz

sp. zn.

).

5. V dané věci stěžovatelé zpochybňují výklad a aplikaci To lze učinit pouze tehdy, jestliže je výklad a aplikace výrazem flagrantního ignorování jejich kogentního obsahu nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To je pak třeba vztáhnout specificky k výkladu normy obsahující tzv. relativně neurčitý pojem (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

6. Ústavní soud v dané věci nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu (a ani soudu prvního stupně) za excesivní, nerespektující kogentní normy či jakkoliv svévolné. Obecné soudy svá rozhodnutí jasně a srozumitelně odůvodnily a vysvětlily, co je vedlo k rozhodnutí o nepřiznání, resp. pouze k částečnému osvobození od soudních poplatků. Z toho pohledu je možné vyzdvihnout zejména rozhodnutí soudu prvního stupně (z něhož vycházel i odvolací soud), který se podrobně zabýval majetkovou situací stěžovatelů a jejich poměry přesvědčivým způsobem zhodnotil.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu