Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3037/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky DIGITAL SERVICE, s. r. o., se sídlem Brno, Jiráskova 50, IČ: 49447581, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem Brno, Jana Uhra 13, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2010 č. j. -80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. října 2010, stěžovatelka podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu podle y (dále jen "") a d (dále jen ""). Dále stěžovatelka namítala, že došlo k porušení y.

Z ústavní stížnosti se podává, že v řízení vedeném před Městským soudem v Brně se MUDr. E. J. (dále jen žalobkyně) domáhá zaplacení 320 000,- Kč s přísl. po stěžovatelce. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nerespektovala výzvu k předložení soudem požadovaných listin k jednání dne 14. července 2010, ačkoliv o této povinnosti věděla od 18. května 2010, uložil jí soud prvního stupně pořádkovou pokutu ve výši 20 tisíc korun. Stěžovatelka v této souvislosti vznesla námitku podjatosti soudkyně, která pořádkovou pokutu uložila. Krajský soud v Brně napadeným usnesením rozhodl, že soudkyně z projednávaní a rozhodnutí ve věci vyloučena není.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že ve věci rozhodující soudkyně soudu prvního stupně na jedné straně neuložila pokutu za maření jednání žalobkyni, na druhé straně uložila pokutu stěžovatelce pro nedodání soudem vyžádaných podkladů ve stanovené lhůtě, přičemž, podle názoru stěžovatelky, uložení pořádkové pokuty nebylo na místě, neboť splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nelze vynucovat uložením pořádkové pokuty dle ustanovení Stěžovatelka tak spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí v nestejném přístupu ke zmaření jednání žalobkyní a stěžovatelkou a dále v pokynu ve věci rozhodující soudkyně, kdy stěžovatelce přikázala předložit soudu listinné důkazy, které k prokázání navrhla nikoliv stěžovatelka, nýbrž žalobkyně. Na podporu svého tvrzení odkázala stěžovatelka na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 23. února 1996 sp. zn. .

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných muu a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že by došlo k porušení tvrzených základních práv.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se závěry, ke kterým dospěl Krajský soud v Brně v napadeném rozhodnutí. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (y). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy pátéy a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Argumentaci krajského soudu tak, jak je rozvedena v odůvodnění napadeného rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a úvahy krajského soudu neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné uvedenou argumentaci opakovat a toliko na ni odkazuje.

K otázce podjatosti soudce Ústavní soud opakovaně zaujal stanovisko kupř. v rozhodnutí ze dne 11. září 2008

sp. zn.

(in http://nalus.usoud.cz), z něhož vyplývá, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudce k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž především z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly.

Rozhodujícím faktorem pro závěr o podjatosti soudce tedy není subjektivní přesvědčení stěžovatelky, ani subjektivní přesvědčení soudkyně, o jejíž vyloučení jde, že tu podjatost existuje, nýbrž objektivní skutečnosti nastolující důvodné pochybnosti o nestrannosti soudkyně. Snaha stěžovatelky vyvodit podjatost soudkyně z pouhého předpokladu, že měla rozhodovat stejně, jako v případu žalobkyně, k závěru o důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že splnění povinnosti důkazní nelze vynucovat uložením pořádkové pokuty, kterou opírá o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 1996 sp. zn. , pro zřejmou odlišnost skutkového základu. V případě, který posuzoval vrchní soud, se jednalo v řízení o vydání předběžného opatření, nikoliv o nerespektování výzvy soudu prvního stupně k předložení požadovaných listin k jednání tak, jako v posuzovaném případě. Uvedený judikát se tudíž na posuzovanou věc nevztahuje.

Nelze než uzavřít, že závěry ve věci rozhodujícího soudu byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu ve spojení s y a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (y a Úmluvy), které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 15. listopadu 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu