Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2836/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Družstva lékařů Diagnostického centra, se sídlem Sokolská tř. 49, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou, se sídlem Sokolská tř. 49, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. června 2010, č. j. -83, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2009, č. j. -54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy v řízení porušily ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ").

2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. června 2010, č. j. -83, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 21009, č. j. -54, jímž byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 5.779 Kč spolu s úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 13.095 Kč. Odvolací soud, který posuzoval rozhodnutí soudu prvního stupně pouze z pohledu nesprávného právního posouzení, konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu s právními předpisy [konkrétně s a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") a s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], jakož i s judikaturou Nejvyššího soudu (viz sp. zn. ). Zdůraznil přitom, že jestliže žalobce závazek uspokojit pohledávky věřitelů do výše ceny nabytého dědictví splnil tím, že uspokojil pohledávky věřitelů uvedených v , zanikla jeho povinnost uspokojit další pohledávky a věřitelé je tak nemohou vůči dědici uplatňovat. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s posouzením námitky promlčení žalobou uplatněné pohledávky. V této souvislosti konstatoval, že smlouva o podnájmu nebytových prostor byla uzavřena mezi podnikateli, a proto se sice uzavření této smlouvy řídí , resp. speciálním , avšak na to, co neřeší zvláštní úprava pro tento smluvní typ, se vztahuje obecná úprava obchodního zákoníku. Proto i promlčecí lhůtu je třeba posuzovat z pohledu obchodního zákoníku.

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces, ke kterému došlo postupem obecných soudů, jimž vytýká, že nesprávně posoudily otázku promlčení, když na projednávaný případ použily znění zákona, které ke dni vzniku závazkového vztahu mezi účastníky neexistovalo. Vychází přitom z toho, že podnájemní smlouva, z níž vznikl žalobcem požadovaný přeplatek, byla uzavřena v roce 2000. V této souvislosti vyslovil přesvědčení, že vztah mezi stěžovatelem a otcem žalobce měl být posuzován jak v otázce započtení, tak i v otázce běhu promlčecí lhůty podle [srov. , obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000, (dále jen "obch. zák."), tj. ve znění účinném v době uzavření smlouvy o podnájmu nebytových prostor]. Stěžovatel se rovněž domnívá, že obecné soudy porušily zákon i tím, že u předluženého dědictví nepostupovaly důsledně podle zákona a nerespektovaly názor Ústavního soudu vyslovený v usnesení sp. zn. .

III.

4. Ústavní soud úvodem připomíná, že v , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se jako zvláštní kategorie návrhů rozeznávají návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v ě, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

6. V dané věci se jedná o spor o částku ve výši 5.779 Kč vyplývající z podnájemního vztahu. Je to tedy spor, který se podle stávajícího znění [ , , dále jen " ", ve znění od 1. července 2009] řadí mezi spory bagatelní, a to i přestože byl ještě soudy projednávám podle znění účinného do 30. června 2009 a nebyl mezi bagatelní věci zahrnut. Přesto platí, že opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz kupříkladu rozhodnutí

sp. zn.

,

sp. zn.

nebo

).

7. V intencích naznačených úvah posoudil Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí. Co se týče jednotlivých námitek, neshledal je opodstatněnými. Ke stěžovatelem vznesené námitce nutnosti aplikace na právní vztahy vyplývající ze smlouvy o podnájmu nebytových prostor uzavřené mezi podnikateli, zejména v otázce promlčení a započtení, se jasně, přehledně a srozumitelně vyjádřil soud prvního stupně. Jeho závěry vycházejí z právní teorie i ustálené soudní praxe a není důvod, aby je Ústavní soud měnil. V této souvislosti je nutno podotknout, že soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že smlouva o podnájmu nebytových prostor byla uzavřena v roce 2002 (viz str. 4 - 5 rozsudku soudu prvního stupně). Zpochybněním tohoto zjištění ze strany stěžovatele mělo dojít i k nesprávné aplikaci obch. zák., resp. k aplikaci jeho nesprávného znění. K tomu je však třeba uvést, že polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sama o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

8. Ústavní soud rovněž nesdílí námitku stěžovatele, že obecné soudy nepostupovaly důsledně podle zákona a nerespektovaly usnesení Ústavního soudu. Stěžovatelem citované usnesení (sp. zn. ) pouze obecně konstatovalo, že u předluženého dědictví, které bylo přenecháno k úhradě dluhů, se v případě, že se dědicové nedohodli, řídí povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními o likvidaci dědictví, tedy až Obecné soudy postupovaly v intencích těchto procesních ustanovení a zejména soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vysvětlil, jakým způsobem a v jakém poměru došlo k uhrazení dluhů zůstavitele a proč postupoval podle a nenařídil likvidaci dědictví. Soud prvního stupně přitom vyšel ze zjištěné ceny zděděného majetku a stěžovatel v řízení před obecnými soudy netvrdil, že cena majetku byla vyšší než cena zjištěná v dědickém řízení.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu