Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2188/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti B.Sc. P. H., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Veveří 57, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009 č. j. -105 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 8. 2008 č. j. -62, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel se jako vlastník bytového domu v Praze - Nuslích žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal po vedlejších účastnících (žalovaných) uhrazení dlužného nájemného ve výši 33.668,49,- Kč s poplatkem z prodlení za užívání bytu. Uvedený nárok uplatňoval jako rozdíl mezi nájemným stanoveným a vedlejšími účastníky skutečně placeným s tím, že při výpočtu nájemného stěžovatel vycházel z výměry bytu včetně celé plochy sklepa, zatímco vedlejší účastníci od vyměřeného nájemného odečetli polovinu částky účtované jako nájemné sklepa. Obvodní soud pro Prahu 4 svým rozsudkem ze dne 14. 8. 2008 č. j. -62 vyhověl stěžovatelovu návrhu pouze co do částky 4.585,58,- Kč s poplatkem z prodlení (výrok I.), co do částky 29.081,91,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a vedlejším účastníkům přiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 11. 3. 2009 č. j. -97 pak Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovateli přiznal ještě částku 417,83,- Kč s poplatkem z prodlení (výrok IV.) a co do částky 417,77,- Kč s poplatkem z prodlení byla žaloba zamítnuta (výrok V.). K podanému odvolání Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 5. 5. 2009 č. j. -105 odvolání stěžovatele v části směřující do vyhovujícího rozsudku odmítl jako nepřípustné, v části, v níž byla žaloba zamítnuta, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a pozměnil výroky o nákladech řízení.

3. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká nesprávnou aplikaci práva na daný případ. Vedlejší účastníci uplatnili své tvrzení, že nájemné krátili s ohledem na úhradu pouze poloviční míry podlahové plochy sklepa, až v samotném závěru řízení před soudem prvního stupně, kdy již podle stěžovatele nebyl mu dán dostatečný prostor pro podání a doplnění závěrečných návrhů. Stěžovatel dále namítá, že Obvodní soud pro Prahu 4 použil v odůvodnění rozsudku odkazy na vyhlášku Ministerstva financí č. , o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu a cenový výměr Ministerstva financí č. 01/2002, ačkoliv Ústavní soud tyto předpisy zrušil. Nesouhlasí také s výkladem obecných soudů k běhu prekluzivní lhůty stanovené v zákoně č. , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ). Celý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 se tím stěžovateli jeví jako zmatečný a nepřezkoumatelný, přičemž odvolací soud neprověřil skutkový stav a rozsudek soudu prvního stupně pouze potvrdil. Soudy obou stupňů také podle stěžovatele zcela opomněly započítat povinnost vedlejších účastníků hradit i náklady spojené s užíváním bytu a jejich výpočet dlužné částky je proto mylný. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. , a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4.

5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění obsažené v jeho rozsudku ze dne 5. 5. 2009 a navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

6. Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění svých rozsudků ze dne 14. 8. 2008 a 11. 3. 2009. Ze znění rozsudků, jakož i z celého spisu, je zřejmé, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s . Má tedy za to, že v řízení před soudem prvního stupně nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

7. Shora uvedená vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.

III.

8. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti [ y (dále jen " ")] a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté y, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování ani právní závěry na jeho základě učiněné, pokud tím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.

9. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s hodnocením skutkových zjištění a právními závěry učiněnými na jejich základě nalézacím a posléze odvolacím soudem. Uplatňuje přitom argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v průběhu nalézacího řízení a v podaném odvolání (č.l. 70-71), s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, třetí soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.

10. Přístupem obou soudů mělo být podle stěžovatele porušeno jeho právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu. Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z a násl. y, jakož i z y. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu ( y, y) a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s y, jakož i s Úmluvy. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňuje (viz např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257). V posuzovaném případě však Ústavní soud takový nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry obecných soudů neshledal.

11. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám, vztahujícím se ke zjištěnému skutkovému stavu, musí Ústavní soud shodně se soudem odvolacím konstatovat, že byly provedeny důkazy v dostatečném rozsahu pro to, aby bylo možno na podkladě skutkových zjištění učinit závěr ve věci. Soud prvního stupně i soud odvolací svá rozhodnutí odůvodnily řádným a vyčerpávajícím způsobem v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y a příslušnými ustanoveními (zejména , , ). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud se současně vypořádal i s námitkami stěžovatele opakovanými i v ústavní stížnosti stran výměry a charakteru sklepa jakožto místnosti a odůvodnil i stěžovatelem zpochybňované použití právních předpisů upravujících nájemné (č.l. 109-110). Podrobně taktéž vyložil, proč na daný případ nedopadá námitka prekluze podle (č.l. 110-111).

12. Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal, že by byla napadená rozhodnutí založena na právním názoru, který není ústavně konformní, a to ani vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení y a Úmluvy. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu nezaručuje samo o sobě právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídá jeho názorům a spočívá-li podstata ústavní stížnosti toliko v polemice s právními závěry obecných soudů.

13. K právu domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jehož porušení se stěžovatel taktéž dovolává, je Ústavní soud ve vztahu k posuzované věci toho názoru, že možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovateli poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku.

14. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2010

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu