Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2476/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem Praha 1, Školská 38, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2010, čj. - 396, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 6. 2010, čj. - 381, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena její práva zaručená a 4d (dále ""), a y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

V ústavní stížnosti uvedla, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále "soud prvního stupně") jí k doplnění dovolání ustanovil advokáta a současně stanovil lhůtu deseti dnů k tomuto doplnění (do 28. června 2010). Vzhledem k tomu, že advokát sepsal dovolání až 28. června 2010, neměla stěžovatelka možnost se k němu vyjádřit. Podle jejího názoru soudu nepřísluší v rámci úpravy vedení řízení svévolně měnit lhůtu pro doplnění dovolání. Pokud vydal usnesení, jímž stanovil lhůtu pro doplnění dovolání bez ohledu na to, zda se je v ní podaří stanovenému zástupci doručit, jedná se o zjevné porušení . Takový výrok navíc není možné sloučit s výrokem o ustanovení právního zástupce, proti kterému je přípustné odvolání. Jestliže usnesení soudu prvního stupně obsahuje jediný výrok s poučením, že jej lze napadnout odvoláním, jedná se o pochybení spočívající v nesprávném spojení výroků a v nedostatečném poučení o tom, že proti jeho části odvolání přípustné není.

Ačkoli stěžovatelka v odvolání neuvedla, že napadá tu část usnesení, kterou byla stanovena lhůta pro doplnění dovolání, měl Městský soud v Praze (dále "odvolací soud"), vzhledem k tomu, že napadené usnesení obsahovalo pouze jediný výrok, vyhodnotit, že odvolání je nutno vztáhnout na celé napadené usnesení. Z odůvodnění jeho usnesení se jeví, že se jím nezabýval, když ho zlehčuje tvrzením, že je částečně zmatečné proto, že se stěžovatelka domáhá ustanovení téhož zástupce, který jí byl soudem prvního stupně již ustanoven. Na základě nezákonného zkrácení lhůty pro doplnění dovolání došlo k zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu a na spravedlivý proces a byla jí odňata možnost využít, při podání mimořádného opravného prostředku, odborné pomoci právního zástupce ve stejné míře jako účastník, který je schopen zajistit si odbornou právní pomoc vlastními prostředky. Stěžovatelka závěrem navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že její náklady na zastoupení v řízení o ústavní stížnosti zaplatí stát.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 6. 2010, čj. - 381, byl stěžovatelce k doplnění jejího dovolání a pro zastupování v dovolacím řízení ustanoven advokát. Její odvolání, ve kterém namítala, že lhůta k doplnění dovolání je příliš krátká, Městský soud v Praze, usnesením ze dne 15. 7. 2010, čj. - 396, odmítl. Rozhodl tak proto, že ustanovení nepřipouští odvolání proti výroku usnesení, jímž se upravuje řízení.

III.

Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (ustanovení ).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud poté, co se seznámil s argumenty stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených usnesení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na přístup k soudu, dodržování zákonnosti a principu rovnosti účastníků ve skutečnosti, že jí soud prvního stupně v usnesení, jímž jí ustanovil advokáta, určil pro doplnění jejího dovolání pouze lhůtu v délce deseti dnů.

Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatelka tímto zásahem musí být již nebo ještě postižena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997,

sp. zn.

, dále též usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

). Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu však vyplývá, že ustanovený právní zástupce stěžovatelky její dovolání dne 29. června 2010 již doplnil.

Jakkoliv jsou námitky stěžovatelky ohledně poněkud zmatečně uvedené lhůty (způsobené zřejmě citací lhůty obsažené ve výzvě k odstranění vad) pro doplnění jejího dovolání napadeným usnesením soudu prvního stupně opodstatněné, v situaci, kdy k doplnění dovolání již došlo, nejedná se o aktuální a tedy trvající zásah do jejích práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. Uvedené plně dopadá i na její výtky ohledně nepřípustného "spojení" výroků o ustanovení advokáta a lhůtě k odstranění vad.

Ústavní soud tak neshledal v postupu obecných soudů v její věci nic, čím by zasáhly do jejích shora uvedených práv a co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem ke shora uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

V důsledku odmítnutí ústavní stížnosti nepřichází v úvahu náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem ve smyslu a .

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu