Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2418/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci stěžovatelky GREEN LION - spol. s r. o., se sídlem Jasenná 1217/8, Praha 9 - Horní Počernice, jednající L. H., jednatelem, zastoupené JUDr. Petrem Kalenským, advokátem, společná advokátní kancelář Všetečka, Zelený, Švorčík, Kalenský a Partneři, Hálkova 2, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 9. 2005 č. j. -79, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. 10. 2005 č. j. -84 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006 č. j. -131, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 18. 8. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována zejména a 2, a d (dále jen " ") [v záhlaví citované rozhodnutí městského soudu stěžovatelka napadla též dovoláním, jež však bylo usnesením Nejvyššího soudu z 29. 4. 2010 sp. zn. odmítnuto - toto rozhodnutí, byť stěžovatelka jeho zrušení nežádá (srov. poslední odstavec ústavní stížnosti), si Ústavní soud od stěžovatelky vyžádal]. V řízení před obecnými soudy, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatelka domáhala po správci konkurzní podstaty a po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 300 mil. Kč s příslušenstvím. Žaloba však byla obvodním soudem zamítnuta (toto rozhodnutí bylo městským soudem potvrzeno), neboť podle obecných soudů se správce konkurzní podstaty nedopustil žádného protiprávního jednání, což je ovšem jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za tvrzenou škodu; u nároku vůči České republice se pak stěžovatelce podle obecných soudů nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem konkurzního soudu a tvrzenou škodou.

V ústavní stížnosti pak stěžovatelka namítá zejména to, že jí nebylo umožněno prokázat jí tvrzené skutečnosti a nebyly provedeny důkazy, jež navrhovala a díky nimž by se jí jistě její nároky podařilo prokázat.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolávala ochrany zejména svého základního práva na spravedlivý proces (jehož součástí je i zásada rovnosti účastníků řízení a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, resp. důkazy k provedení navrhovat). Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních. V souladu s právě uvedeným se Ústavní soud nezabývá ani přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Ústavní soud však žádnou takovou situaci v případě stěžovatelky nezjistil. Z ústavní stížnosti je naopak patrné, že stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem toliko opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy dostatečně vypořádaly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí (zvláště z rozhodnutí prvostupňového soudu) je zřejmé, že soudy pro svoje právní závěry měly dostatek důkazů. Naopak stěžovatelka při jednání před prvostupňovým soudem nezachovala dostatek procesní opatrnosti (nedostavila se k jednání), a to za situace, kdy její právní zástupce neměl k dispozici dostatek podkladů na podporu svých tvrzení.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. října 2010

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu