Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2351/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené JUDr. Marií Ludvovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Dr. Šmerala 6, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. -115 ze dne 31. března 2010 a proti výroku III. rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. -100 ze dne 25. listopadu 2009 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a na porušení zásady rovnosti v přístupu k právům dle a y, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem č. j. -27 ze dne 16. června 2008 (dále jen "první rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu Jindřicha Sárköziho (dále jen "žalobce"), aby byla od 7. února 2006 zrušena povinnost žalobce platit stěžovatelce na její výživu měsíčně částku 1.000,- Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. -42 ze dne 22. října 2008 první rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po provedeném dalším řízení Okresní soud v Ostravě rozsudkem č. j. -100 ze dne 25. listopadu 2009 (dále jen "druhé rozhodnutí soudu prvního stupně") žalobu, aby byla zrušena vyživovací povinnost žalobce ke stěžovatelce, stanovená naposledy rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. -44 ze dne 29. května 2002 ve výši 1.000,- Kč měsíčně, za dobu od 7. února 2006 do 31. července 2007 zamítl (výrok I.), rozhodl, že vyživovací povinnost žalobce ke stěžovatelce, stanovená naposledy rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. -44 ze dne 29. května 2002 ve výši 1.000,- Kč měsíčně, se od 1. srpna 2007 do budoucna zrušuje (výrok II.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18.502,40 Kč (výrok III.). K odvolání stěžovatelky proti výroku III. druhého rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. -115 ze dne 31. března 2010 druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku III. potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka s rozhodnutím obecných soudů o náhradě nákladů řízení nesouhlasí. Soud prvního stupně podle stěžovatelky vůbec nezkoumal možnost danou ust. , umožňující žalobci náklady řízení nepřiznat, přestože na její straně měly být dány důvody hodné zvláštního zřetele, zejména zvlášť závažné důvody sociální. Tyto důvody dále podrobněji popisuje, a to obdobně, jako to učinila v odvolání proti výroku III. druhého rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že ze skutečnosti, že po celou dobu stěžovatelka trvala na zamítnutí žaloby, vyvodil, že nemůže obstát její námitka, dle které nezavdala k řízení příčinu. Odvolací soud přitom podle stěžovatelky nezjistil chování účastníků před zahájením řízení, ani k objasnění této skutečnosti nenařídil jednání. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález

sp. zn.

). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté y, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

nebo

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z y. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení je výlučně úkolem obecného soudu. Ust. je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci, oproštěné o další podstatné okolnosti případu, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je (ne)aplikace ust. nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu. Absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně i odvolací soud, resp. odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, v souladu s příslušnými ustanoveními . Svá rozhodnutí tyto soudy též dostatečně odůvodnily. Ústavní soud v uvedených rozhodnutích neshledává z hlediska ústavnosti žádné pochybení, když především v nich nespatřuje projev libovůle nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

Ačkoli soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí neuvádí, zda zvažoval aplikaci moderačního práva soudu dle ust. , neznamená to, že se touto otázkou nezabýval. Ústavní soud přitom nepovažuje za nezbytné, aby obecný soud v případě, kdy není účastníkem aplikace tohoto ustanovení navrhována a obecný soud k její nezbytnosti nedospěje na základě vlastního uvážení, byla tato skutečnost v odůvodnění nákladového výroku zvlášť uváděna.

Odvolací soud podle zjištění Ústavního soudu na základě námitek stěžovatelky uvedených v jejím odvolání náležitě popsal okolnosti případu, které jej vedly k rozhodnutí neaplikovat ust. , přičemž takto podané odůvodnění je zcela přiléhavé a naplňuje povinnost soudu nalézat spravedlnost v právních vztazích. Ústavní soud tak ani v tomto rozhodnutí neshledává z hlediska ústavnosti žádné pochybení.

Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu

sp. zn.

považuje Ústavní soud za nepřípadný. V projednávaném případě se na rozdíl od případu, který byl posuzován citovaným nálezem, obecný soud okolnostmi rozhodnými pro aplikaci ust. náležitě zabýval a ústavní soud tak v projednávaném případě v rozhodnutí obecného soudu neshledal libovůli, jakou naopak spatřoval v případě, o němž rozhodoval stěžovatelem uváděným nálezem.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatelky, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2010

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu