Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2272/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. R. D., zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, se sídlem Praha 3, Vinohradská 126, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2010 č. j. -35 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 12. 2009 č. j. -30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení soudů v jeho občanskoprávní věci s tím, že jimi byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 d a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel (žalobce) se domáhal zaplacení částky 2 187 032,65 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovanému plnil na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 10. 2005 č. j. , jenž však byl posléze k jeho dovolání zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení; bylo tedy plněno z právního důvodu, který odpadl. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 15. 12. 2009 č. j. -30 řízení dle ustanovení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. s odůvodněním, že se v něm řeší otázka, zásadní pro všechna související řízení, neboť od jejího posouzení se odvíjí určení věcné legitimace účastníků řízení.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2010 č. j. -35 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vysvětlil, že sice odpadla soudní rozhodnutí, která žalobci ukládala plnit, avšak nebylo dosud postaveno najisto, zda existoval právní důvod plnění vyplývající z nájemní smlouvy.

Stěžovatel je přesvědčen, že důvod pro přerušení řízení neexistuje, a svůj názor odůvodňuje tím, že řízení o vydání bezdůvodného obohacení není vázáno na skončení řízení o zaplacení nájemného, poněvadž předmětem přerušeného řízení je pouze zkoumání, zda právní důvod plnění odpadl, a nikoli přezkum platnosti nájemní smlouvy. Podle jeho názoru bylo ustanovení aplikováno protiústavně, a přerušení řízení představuje odepření spravedlnosti. Stěžovatel rovněž podotýká, že v řízení o zaplacení nájemného byly opakovaně konstatovány průtahy a Ministerstvo stěžovateli vyplatilo peněžitou satisfakci dle ustanovení , odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavněprávní deficit posuzovaného rozhodnutí, jenž stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, se zde nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

To v dané věci dovoditelné evidentně není, a tím jsou možnosti ústavněprávního přezkumu vyčerpány, jestliže, jak bylo řečeno, podústavní "správnost" jeho kritériem není. Nehledě na to, že ani v kontextu tohoto kritéria uplatněnému názoru odvolacímu soudu ničeho vytknout nelze.

Usnesení o přerušení řízení je - nadto - rozhodnutím procesní povahy, a jako takové zpravidla není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv [srov. metodologický postup Ústavního soudu z hlediska vytyčení kritérií přezkumu otázky ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o přerušení řízení dle v řízení před Ústavním soudem v ustálené judikatuře Ústavního soudu - kupříkladu usnesení ve věci

sp. zn.

,

sp. zn.

, resp.

sp. zn.

]. Vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není; v řízení probíhajícím, byť přerušeném, tato podmínka samozřejmě splněna není.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu