Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2612/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. T. a B. J., obou zastoupených Mgr. Janem Úlehlou, advokátem, se sídlem Krajinská 5, 370 01 České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010, č. j. -273, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v a 37 odst. 3 d (dále jen " "), a v důsledku toho došlo i k zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí ve smyslu y.

2. V řízení, jehož se týká ústavní stížnost, se žalobkyně domáhala přivolení k výpovědi z nájmu bytu, k němuž svědčilo nájemní právo žalovaným (stěžovatelům). Okresní soud v Českých Budějovicích v pořadí druhým rozsudkem ze dne 1. června 2006, č. j. -180, výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, dále určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů poté, kdy jim bude zajištěno přístřeší. Soud prvního stupně vyšel se zjištění, že žalovaní zejména hromaděním a skladováním věcí ve společných prostorách domu naplnili výpovědní důvod podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen "obč. zák."). Protože v tomto jednání pokračovali i v průběhu soudního řízení, neshledal soud prvního stupně předpoklady pro odepření výkonu práva ve smyslu obč. zák. Za této situace přivolil k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle obč. zák. Vyklizovací povinnost žalovaných vázal s přihlédnutím k tomu, že nejde o rodinu s nezletilými dětmi a že žalovaný je vlastníkem, popřípadě spoluvlastníkem dalších nemovitostí, na poskytnutí přístřeší.

3. Poté byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem (Krajský soud v Českých Budějovicích) nejprve změněn a žaloba zamítnuta, avšak posléze byl rozsudek soudu prvního stupně na základě zrušujícího rozsudku dovolacího soudu ve vyhovujícím výroku rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 2009, č. j. -254, potvrzen.

4. Následné dovolání žalovaných bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010, č. j. -273, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolatelé totiž u dovolání přípustného podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") uplatnili nepřípustný dovolací důvod, když brojili proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů. Ve zbytku dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud v právním posouzení [otázka platnosti výpovědi z pohledu její určitosti a otázka naplněnosti uplatněného dovolacího soudu - tj. že porušením povinností nájemce zakládajícím výpovědní důvod podle obč. zák. je i soustavné a po dlouhou dobu nadměrné hromadění věcí a jejich skladování ve společných prostorách domu, bez toho, aby potřeba skladování věcí ve společných prostorách byla odůvodněna stísněnými bytovými poměry] odchýlil od ustálené judikatury.

II.

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedeného ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, v jehož důsledku došlo i k porušení práva na nedotknutelnost obydlí. Stěžovatelé nejprve stručně zrekapitulovali obsah jednotlivých rozhodnutí a poté se podrobně zabývali samotným ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Vyslovili přesvědčení, že v dané věci jsou skutková zjištění v příkrém rozporu s obsahem provedených důkazů, z čehož vychází zákonu neodpovídající právní posouzení věci. Co se týče právního posouzení, polemizují stěžovatelé s otázkou naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Podle jejich názoru dovolací soud uplatnil právní názor ohledně skladování věcí ve společných prostorách domu, aniž by řádně zkoumal rozhodné skutečnosti (např. dobu skladování, intenzitu jednání apod.). Rozpor mezi skutkovými závěry a následným právním hodnocením pak stěžovatelé demonstrují na konkrétních svědeckých výpovědích (např. výpovědi svědků F. a K.), z nichž podle jejich názoru nijak nevyplývá, že by docházelo k nepřiměřenému skladování věcí, které by obtěžovalo ostatní nájemníky nebo poškozovalo žalobce (vlastníka nemovitosti). Stěžovatelé dále nesouhlasí s posouzením otázky určitosti výpovědi. V této souvislosti setrvávají na svém názoru, že výpověď požadavky určitosti nesplňuje.

III.

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a přestože si toho jsou stěžovatelé vědomi, musí Ústavní soud v tomto případě opětovně zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v ě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají rozpor mezi skutkovými zjištěními a následným právním hodnocením věci. Přitom však předkládají Ústavnímu soudu svoji verzi a interpretaci skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. Jakkoliv se snaží svým tvrzením dát ústavněprávní rozměr tím, že v ústavní stížnosti uvádí porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a právo na nedotknutelnost obydlí, jedná se v podstatě o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

9. V dané věci nemá Ústavní soud žádné výhrady proti závěru obecných soudů (zejména dovolacího soudu) o určitosti výpovědi a naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Jak již bylo řečeno výše, jedná se o právní posouzení vycházející z určitých skutkových zjištění. Přestože s tímto skutkovým zjištěním stěžovatelé nesouhlasí, lze konstatovat, že soudy k němu dospěly na základě náležitě provedeného dokazování. Skutečnost, že stěžovatelé přikládají provedeným důkazům jinou váhu, resp. tyto důkazy jinak (subjektivně) interpretují, není z ústavněprávního hlediska relevantní. Pokud jde o stěžovateli namítané nesprávné, resp. nedostatečné, hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z předložených rozhodnutí dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.

10. Co se týče námitek, že dovolací soud nezkoumal skutková zjištění, resp. že nekorigoval skutková zjištění provedená obecnými soudy, tyto námitky nebylo možno uplatnit ani v řízení před dovolacím soudem [(s ohledem na přípustnost dovolání podle ] a nelze je uplatnit ani nyní v řízení před Ústavním soudem.

11. S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces, je třeba hodnotit námitku porušení práva na nedotknutelnost obydlí ve smyslu y rovněž jako neopodstatněnou. Dochází-li totiž k vyklizení bytu a tedy zásahu do obydlí z důvodu ochrany práv druhých (vlastníka) a v souladu se zákonem, nemůže být porušení práva k obydlí naplněno (srov. y).

12. Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu