Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1908/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Phoenix-Zeppelin, spol. s r. o., Lipová 72, Modletice, zastoupené JUDr. Oto Kunzem, advokátem se sídlem V Tůních 3/1637, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 11. 2006 č. j. -31, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 26. 6. 2008 č. j. -64 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2010 č. j. -80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v a v d (dále jen " ").

Soud prvního stupně zamítl shora citovaným rozsudkem jako nedůvodnou žalobu stěžovatelky ze dne 21. 4. 2004, kterou se domáhala zaplacení částky ve výši 90.310,50 Kč s příslušenstvím jako vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že vedlejší účastník M. V. pro ni vystavil dne 10. 1. 2003 fakturu na uvedenou částku jako kupní cenu za 35 kusů zátěžových kol. Zboží stěžovatelce nebylo nikdy dodáno, avšak faktura byla vedlejšímu účastníku omylem proplacena. Odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že jej jako nepřípustné odmítl, neboť dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na právní názor soudů obou stupňů, že uznala zaplacením celé kupní ceny závazek vůči žalovanému a neunesla důkazní břemeno ohledně neexistence závazku, jakož i na názor dovolacího soudu, který sice s námitkou o chybném závěru o uznání závazku souhlasil, nicméně uvedl, že chybné řešení této otázky je bez jakéhokoli vlivu na správnost rozhodnutí založeného na závěru, že stěžovatelka zaplatila žalovanou částku důvodně, a proto se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení nejednalo. Stěžovatelka se nedomnívá, že by nesprávný právní názor neměl vliv na správnost rozhodnutí soudů. Obecné soudy se nevypořádaly s jejími námitkami a při rozhodování vycházely z neúplných skutkových zjištění a z nesprávného právního názoru. V řízení tedy nebyly dodrženy principy hlavy páté y, hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry jsou v rozporu, a bylo tudíž porušeno její právo na spravedlivý proces.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a posléze rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V tomto směru Ústavní soud v projednávané věci žádná pochybení nezjistil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice, kterou již předestřela ve svém odvolání i dovolání. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky uplatněnými v průběhu řízení vypořádaly. Dokazování ve věci se uskutečnilo v intencích , všechny důkazy navrhované stěžovatelkou byly provedeny, žádné důkazy nebyly v procesu dokazování neprávem opomenuty. Ze získaných důkazů obecné soudy shodně učinily závěr, že mezi účastníky řízení byla uzavřena kupní smlouva ústní formou podle a násl. obchodního zákoníku, neboť strany se dohodly na předmětu koupě a prodeje i na ceně. V daném případě se jednalo o 35 kusů zátěžových kol za cenu 74.000,- Kč bez DPH, která si stěžovatel objednal u vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník zboží dodal a stěžovatel mu sjednanou kupní cenu na základě vystavené faktury uhradil. Pokud jde o právní argumentaci soudů obou stupňů, Nejvyšší soud se k ní na základě námitek stěžovatelky obsažených v dovolání v odůvodnění napadeného usnesení vyjádřil tak, že "splní-li dlužník svůj dluh v celém rozsahu, nemůže mít toto plnění účinky uznání splněného dluhu podle obchodního zákoníku ani analogicky, neboť účinky uznání dluhu v tomto ustanovení zákon váže na zbytek nesplněného dluhu, a nikoli na tu část dluhu, kterou dlužník plní. Chybné řešení této otázky odvolacím soudem je však bez jakéhokoli vlivu na správnost jeho rozhodnutí založeného na závěru, že žalobkyně zaplatila žalovanému částku 90.310,50 Kč důvodně, a proto se na straně žalovaného o tvrzené bezdůvodné obohacení nejednalo".

Ústavní soud neshledal, že by hodnocení důkazů proběhlo v rozporu s příslušnými ustanoveními . Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou transparentní, vyplývá z nich, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané a jaké závěry z nich vyvodily. Právní závěr, že žalovaná částka byla zaplacena důvodně a že se tedy nejednalo o bezdůvodné obohacení, nelze hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní. Postup obecných soudů tedy nelze označit za svévolný.

Ústavní soud připomíná, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy, pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. O takové porušení se však v daném případě nejednalo a zásah do řízení před obecnými soudy pouze z důvodu, že pochybily svým závěrem o uznání závazku stěžovatelkou, by byl s ohledem na shora uvedené ze strany Ústavního soudu čistě formalistický.

Ústavní soud uzavírá, že závěry obecných soudů, dle nichž se na straně vedlejšího účastníka nejedná o bezdůvodné obohacení, vyslovené v napadených rozhodnutích, jsou z hlediska ústavního akceptovatelné. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka namítá, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů shledal, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu