Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2318/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. N. Ch., státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky, právně zastoupené Mgr. Radimem Strnadem, advokátem AK se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010 č. j. -32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. srpna 2010 a doplněna dne 16. září 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2010 č. j. -32, kterým jí nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Postup obecného soudu stěžovatelka považuje za odepření spravedlnosti a za porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, garantovaného , a d (dále jen "").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 31. května 2010 (pro zpětvzetí stěžovatelky), řízení zastavil [ a ] a rozhodl, že z důvodů zvláštního zřetele dle , nemá žádný z účastník právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka shodně jako v uplatněných opravných prostředcích namítala, že obecný soud rozhodoval nespravedlivě a bezdůvodně ve stejné věci rozhodl rozdílně a nepřiznal jí náhradu nákladů řízení. Jednotliví příslušníci Vietnamské socialistické republiky (skupina celkem 53 žadatelů) podali u inspektorátu cizinecké policie Brno žádost o povolení k dlouhodobému pobytu a následně se žalobou domáhali ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Krajský soud v Brně v 26 případech řízení zastavil a účastníkům přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 8 640,- Kč, ve 13 případech řízení zastavil a náhradu nákladů řízení bezdůvodně nepřiznal, o ostatních žalobách nebylo dosud rozhodnuto.

Stěžovatelka považovala postup soudu za nezákonný, neboť součástí spisu bylo usnesení (č. l. 18), kterým soud dne 23. února 2010 vyhověl jejímu návrhu na zaplacení nákladů řízení, ale znovu rozhodl 31. května 2010, že se náhrada nákladů řízení stěžovatelce nepřiznává. Usnesení bylo opatřeno razítkem originál, přeškrtnutým a nadepsán koncept. Stěžovatelka považuje postup krajského soudu za nezákonný a zpochybňující nezávislost soudu.

Dále stěžovatelka zpochybnila tvrzení, že se opakovaně odmítala dostavit k výslechu na Zastupitelský úřad, neboť se jednalo o výzvu k vyjádření dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Jedná se o právo účastníka řízení uplatnit své právo nikoliv o povinnost. Stěžovatelka zpochybnila odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť soud se řádně a úplně nevypořádal předvídatelným způsobem s námitkami stěžovatelky.

Stěžovatelka argumentovala konstantní judikaturou Ústavního soudu ve věci aplikace (př.

,

,

,

) a navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení ve výroku II. zrušil, neboť postup soudu považuje za extrémní svévoli v soudním rozhodování a hrubé porušení práva na spravedlivý proces.

II.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 29. června 2010 byla doručena žádost stěžovatelky zastupitelskému úřadu České republiky v Hanoji, příslušnému dle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), k přijetí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky (2526-IV/2009-HANOI). Tímto dnem bylo tedy zahájeno řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu a následně byla předána věcně a místně příslušnému správnímu orgánu, tj. Policii České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorát cizinecké policie Brno (dále jen "policie"), která je k rozhodnutí o této žádosti příslušná podle ustanovení zákona o pobytu cizinců. Podle zákona o pobytu cizinců policie o žádosti nerozhodla ve lhůtě 60 dnů.

Protože o věci stěžovatelky nebylo ve stanovené lhůtě rozhodnuto, obrátila se dne 23. září 2009 na nadřízený orgán, Ředitelství služby cizinecké policie ( ), které však v rozporu s ustanovením neučinilo žádné opatření ani nevydalo žádné usnesení.

Stěžovatelka podala dne 15. listopadu 2009 žalobu ke Krajskému soudu v Brně, kterou se domáhala ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Dříve, než bylo ve věci samé rozhodnuto, vzala stěžovatelka žalobu zpět (podáním 18. února 2010), neboť dne 13. ledna 2010 rozhodla policie tak, že žádost stěžovatelky o povolení k dlouhodobého pobytu za účelem studia byla podle § 42d zákona o pobytu cizinců zamítnuta (CPBR-14264/CI-2009-064061).

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. května 2010 (-32) pro zpětvzetí žaloby stěžovatelkou řízení zastavil [ a ] a rozhodl, že z důvodů zvláštního zřetele dle nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Při výkonu své pravomoci jsou orgány veřejné správy i obecné soudy všech stupňů povinny interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov.

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

a další). V možnostech ústavního soudnictví je v této souvislosti klást akcenty na nejdůležitější otázky, případně korigovat nejextrémnější excesy.

Ústavní soud poukazuje na to, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn tento výklad, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě pátéy, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov.

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

a další).

Ústavní soud se v minulosti jednoznačně vyjádřil k tomu, že poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které právní řád garantuje (

sp. zn.

,

sp. zn.

). Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

). Na udělení víza či povolení k dlouhodobému pobytu není dle výslovného znění zákona právní nárok (ustanovení zákona o pobytu cizinců). Žádné z práv zakotvených vě nezakládá nárok cizinců na pobyt na území České republiky. Takové právo je dáno pouze občanům České republiky (po vstupu České republiky do Evropské unie též unijním občanům), a to článkem 14 odst. 4y, zatímco odst. 2 téhož článku, který se vztahuje na ostatní cizince, zakládá pouze jejich právo svobodně území České republiky opustit (

sp. zn.

).

Z rozhodnutí Krajského soudu v Brně je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelky zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně a dostatečným způsobem odůvodnil, proč námitky stěžovatelky neshledal důvodnými. Krajský soud přisvědčil závěru stojícímu na stanovisku, dle něhož stěžovatelka nemůže uspět se svou žalobou na nečinnost správního orgánu, neboť její žádost byla dne 6. srpna 2009 postoupena policii, která do podání žaloby 15. listopadu 2009 nebyla nečinná. Stěžovatelka do žádosti uvedla jako svoji adresu pro doručování pouze sídlo svého zmocněného zástupce v České republice, přitom se zdržovala ve Vietnamu. Do dne podání žaloby se nepodařilo uskutečnit úkon směřující ke zjištění skutečného stavu věci, ať již pohovorem, výslechem či vyjádřením, neboť žalobce respektive jeho zástupce nebyl schopen výzvám vyhovět pro svoji nepřítomnost v Hanoji a stěžovatelka se opakovaně k výslechu odmítala bez zástupce dostavit. Odpovědnost za stav řízení nelze přičítat správnímu orgánu, ale stěžovatelce, proto nelze přisvědčit tvrzení, že správní orgán byl nečinný, neboť prováděl úkony nezbytné pro vydání rozhodnutí. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není jen mechanickým posuzováním otázky zavinění výsledku řízení bez komplexního zhodnocení okolností případu. Krajský soud ve svém rozhodnutí poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu.

Krajský soud pro úplnost v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž vysvětlil, proč se dalšími námitkami stěžovatelky nemohl v tomto řízení zabývat. Tento svůj názor soud přiléhavě odůvodnil. V tomto ohledu postačí na napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně odkázat, aniž by bylo třeba vývody tam blíže rozvedené znovu opakovat.

Námitky stěžovatelky ohledně nesprávného postupu krajského soudu, který o věci stěžovatelky rozhodoval dvakrát, jsou nedůvodné. Na konceptu usnesení (-18) ze dne 23. února 2010 je poznámka učiněná dne 26. února 2010 předsedkyní senátu, že je třeba vyčkat vyjádření policie k této věci ve stanovené lhůtě do 10. března 2010. Pokud vyšší soudní úřednice vyhotovila koncept usnesení (č. l. 18), a toto rozhodnutí nebylo projednáno a přijato příslušným senátem Krajského soudu, neboť nebyl přiložen protokol o hlasování, nelze tutou považovat za účinnou. K tomu, aby usnesení bylo účinné, je třeba rozhodnutí senátu zaznamenané v protokole o hlasování. Není-li usnesení z 23. února 2010 podepsané předsedou senátu, nemá náležitosti stanovené zákonem.

Krajský soud v Brně se správní žalobou v souladu s kautelou zakotvenou v článku 36 odst. 2y řádně zabýval a samotným nepřiznáním práva na náhradu nákladů řízení právo na spravedlivý proces stěžovatelce upřeno nebylo. Do závěrů těchto soudů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jejich argumentaci žádný protiústavní exces, ani že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Pokud se stěžovatelka domáhá užití moderačního práva v řízení před obecným soudem ve věci přiznání nákladů řízení, nejedná se o právo chráněné ústavním pořádkem a Ústavní soud neshledal důvod pro prolomení pravomocného rozhodnutí. Ústavní soud dále konstatuje, že argumentaci stěžovatelky konstantní judikaturou Ústavního soudu nepovažuje v její věci za případnou.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2010

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu