Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2490/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. N., zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 12, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010 č. j. -51 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 2. 2010 č. j. -23, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 8. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces garantovaného Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i d (dále jen "").

Stěžovatelka poukazuje na to, že nezavdala příčinu k zastavení exekučního řízení, naopak právní zástupce oprávněných neměl důvod k podání návrhu a učinil tak předčasně v době, kdy mezi účastníky probíhalo jednání o způsobu zaplacení a případném depozitu z důvodu podaného dovolání. Podání návrhu na nařízení exekuce proto považuje za nekorektní, hraničící s porušením advokátní etiky. Odvolacímu soudu vytýká, že se uvedenými důvody nezabýval a napadené usnesení potvrdil, přestože ke zpětvzetí návrhu došlo více než po roce od zaplacení. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že ze strany oprávněných i soudů jde o případ svévole.

Z obsahu napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že oprávnění podali dne 11. 8. 2008 u Obvodního soudu pro Prahu 7 návrh na nařízení exekuce podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze k uspokojení své pohledávky a nákladů exekuce. Věc byla postoupena z důvodu místní nepříslušnosti Okresnímu soudu Praha - západ, jenž oprávněné vyzval k odstranění vad návrhu, který považoval částečně za neurčitý. Oprávnění návrh v neurčité části upřesnili a současně vzali návrh na nařízení exekuce zpět s tím, že povinná požadovanou částku po podání návrhu zaplatila. Následně soud prvního stupně napadeným usnesením řízení o návrhu na nařízení exekuce podle zastavil. O nákladech řízení rozhodl podle věta druhá , neboť dospěl k závěru, že ke zpětvzetí důvodně podaného návrhu došlo pro chování povinné, která vykonávanou povinnost po podání návrhu splnila. O odvolání stěžovatelky rozhodl odvolací soud druhým napadeným usnesením, kterým prvostupňové rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení jako věcně správné potvrdil.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

a další dostupná na http.: //nalus.usoud.cz)). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení. Tato otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Žádné takové pochybení nebylo v projednávaném případě zjištěno.

Obecnými soudy aplikované ustanovení řeší způsob rozhodování o náhradě nákladů řízení v situaci, kdy dojde k zastavení řízení. Obdobně jako jiná ustanovení týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení je i toto ustanovení vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně (srov. Bureš, J. a kol.: . Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 662 - bod 3, a na něj navazující judikatura tam uvedená). Uvedené ustanovení tedy formálně sjednává rovnost mezi účastníky různých řízení v totožné procesní situaci, aniž by zohledňovalo důvody jejich jednání. Výjimku z tohoto pravidla rozhodování o náhradě nákladů řízení, jejíž logiku lze spatřovat v zohlednění konkrétní hmotněprávní situace nebo spíše konkrétní procesní situace, představuje zejména . Ustanovení tedy zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná (srov. nález

sp. zn.

ze dne 29. 11. 2006).

Jakkoliv lze tedy souhlasit s názorem stěžovatelky o nekorektnosti jednání zástupce oprávněných, pokud za probíhajícího jednání o způsobu úhrady judikátně přiznané a vykonatelné pohledávky podal návrh na exekuci, nemá Ústavní soud v posuzovaném případě prostor pro kasační rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je totiž naprosto zřejmé, že otázka náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky byla posouzena ryze procesním způsobem, tak, jak předpokládá aplikované ustanovení , odst. 2 , ve spojení s exekučního řádu. Z rozhodnutí naprosto zřetelně vyplývají úvahy odvolacího soudu ohledně dané situace a jejího právního řešení, a tyto úvahy korespondují s ustáleným a ústavně souladným výkladem aplikovaného předpisu, jak bylo shora vyloženo. Jedná se o řešení čistě v rámci podústavního práva bez jakéhokoliv přesahu do pravomocí Ústavního soudu. Skutečnost, že obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nedává sama o sobě důvod k ústavní stížnosti a tím ani k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 5., č. 63. str. 481).

Ústavní soud tedy nezjistil, že by postupem obecných soudů bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu