Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2348/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti L. M., zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010 č. j. -68, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2009 č. j. -55 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 8. 2009 č. j. -28, spojené s návrhem na zrušení části zákona ve smyslu ust. § 74 zák. č. 182/93 Sb., takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného , a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel se žalobou domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 30.821,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Jeho žaloba byla shora označenými rozhodnutími Okresního soudu v Novém Jičíně a Krajského soudu v Ostravě zamítnuta. Stěžovatelem podané dovolání proti rozsudku odvolacího soudu pak Nejvyšší soud výše citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné s ohledem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "" nebo ""), podle něhož není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč.

3. Podle stěžovatelova názoru splňovalo jím podané dovolání podmínky ustanovení , kdy v posuzované věci obecné soudy odmítly vyhovět stěžovatelovu nároku na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním výhradně s odůvodněním, že stěžovatel jako obviněný nepodal proti sdělení obvinění stížnost. Nejvyšší soud se však zaměřil pouze na formální posouzení výše žalovaného nároku stěžovatele, aniž postupoval podle ustanovení [stěžovatel má zřejmě na mysli odst. 3) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], kdy v rámci své rozhodovací činnosti je soud ve smyslu y (dále jen "") podle názoru stěžovatele povinen zkoumat soulad obecně závazných právních předpisů s jejich ústavností. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že předmětné ustanovení je v rozporu zejména s y, neboť nezaručuje rovnost všech účastníků řízení domáhat se před Nejvyšším soudem přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Z pohledu účastníka řízení je nutno předmětné zákonné ustanovení, stanovící přípustnost dovolání výhradně v závislosti na výši peněžitého plnění, považovat za diskriminační a v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, neboť je to zpravidla žalovaný, kdo zaviní, jakou částku bude po něm žalobce požadovat, a není v možnostech žalobce tuto částku jakkoliv ovlivnit - zda bude žalovat částku 49.999,- Kč nebo částku 50.001,- Kč. Podle stěžovatelova názoru nelze předmětné ustanovení vykládat jen úzce ve vztahu ke konkrétním účastníkům jednoho soudního řízení, ale je nutné je vykládat z hlediska aplikace ústavně zaručeného základního práva rovnosti účastníků řízení. Znamená stanovení další podmínky řízení, která není stejná pro všechny účastníky řízení a navíc je podle stěžovatele určena zcela náhodně, bez jakékoliv vazby na význam sporu, jeho hmotněprávní základ apod. Nadto tato podmínka omezuje pouze ty účastníky, kteří vedou spor o peněžité plnění. Na podporu těchto tvrzení uvádí stěžovatel úpravu přípustnosti dovolání obsaženou v ustanoveních § až 239 , v nichž jsou pro přípustnost dovolání stanoveny pouze procesní podmínky a žádná další omezení, ani v závislosti na penězi vyjádřitelné výši předmětu řízení. Ze všech výše uvedených důvodů považuje stěžovatel předmětné ustanovení za ustanovení v rozporu s y a v důsledku jeho aplikace byl stěžovatel dotčen na jeho ústavně zaručených základních právech a svobodách. Navrhuje proto, aby Ústavní soud předmětné ustanovení svým nálezem zrušil. Následně pak navrhuje zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a v rámci ekonomie řízení rovněž zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně.

II.

4. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným, nepřísluší mu do jejich rozhodovací činnosti zasahovat a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. , dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Současně Ústavní soud připomíná, že ochrana základních práv a svobod náleží nejen Ústavnímu soudu, ale i obecným soudům všech stupňů (y).

5. Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání jako nepřípustné z důvodu ustanovení , tedy s ohledem na skutečnost, že výše peněžitého plnění, o němž bylo ve sporu rozhodováno, nepřevýšila částku 50.000,- Kč stanovenou v uvedeném zákonném ustanovení. Stěžovatel tento postup Nejvyššího soudu označuje za pouze formální posouzení jím uplatněného nároku aplikací ustanovení, které stěžovatel považuje za protiústavní. Nejvyšší soud měl podle názoru stěžovatele předmětné ustanovení předložit k posouzení jeho ústavnosti Ústavnímu soudu.

6. Ústavní soud považuje za vhodné obecně připomenout, že interpretace podústavního práva je svěřena obecným soudům a k případnému sjednocování jeho interpretace a rozhodování obecných soudů je povolán Nejvyšší soud. Pokud stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že nepostupoval v souladu s ustanovením (resp. y), pak Ústavní soud dodává, že jde o oprávnění, nikoliv povinnost soudu vycházející z jím učiněného závěru, že zákon (resp. jeho část) je v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatelem uplatněná argumentace směřující proti ustanovení není opodstatněná, stěžovatel k tvrzené protiústavnosti nepředkládá přesvědčivé argumenty dosahující ústavněprávní roviny a tyto nenasvědčují stěžovatelovu tvrzení o diskriminačním charakteru předmětného ustanovení a jeho rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Ke stěžovatelem namítanému porušení rovnosti občanů, vystupujících jako účastníci řízení, Ústavní soud uvádí, že omezení přípustnosti dovolání peněžitou částkou dle je stanoveno obecně a platí stejně (rovně) pro všechny účastníky řízení. Ke stěžovatelově argumentaci navazujícími ustanoveními § až 239 Ústavní soud dodává, že v odst. 2 výslovně stanoví, že ustanovení tohoto zákona zde platí obdobně.

7. Ústavní soud konstatuje, že právo na přístup k soudu není (již pojmově) absolutní; práv je možno se u soudu domáhat za stanovených podmínek. Takovými jsou např. lhůty pro podání procesního prostředku či omezení týkající se přípustnosti procesních prostředků (především podávaných u vyšších soudních instancí). Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek svojí povahou výjimečným instrumentem, jak dosáhnout případné nápravy pravomocného soudního rozhodnutí. Zákonodárcem zakotvené hranice přípustnosti dovolání vycházejí z premisy, že dvojinstační proces je s to zaručit správné a spravedlivé rozhodnutí. Jestliže však tento systém přesto zatíží soudní rozhodnutí vadou, má takový nedostatek relevanci pouze tehdy, jde-li o dopad kvalifikovaný a citelný. Práh této citlivosti je v řízení o dovolání stanoven rozdílně pro věci obchodní a pro věci ostatní a je primárně odvíjen od kvantifikovatelného (měřitelného) zásahu do práv a povinností v řízení vystupujících stran a v zákoně uvedená hranice nebyla stanovena libovolně či náhodně. Ústavní soud dovozuje, že výše uvedený zákonný postup Nejvyššího soudu dle a jeho závěr, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné, je z ústavního hlediska akceptovatelný a Ústavní soud neshledává ze strany Nejvyššího soudu porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu výše uvedených ustanoveníy a Úmluvy. Ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu posoudil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost v této části jako návrh zjevně neopodstatněný.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje v rámci ekonomie řízení rovněž zrušení rozsudků odvolacího a nalézacího soudu. Ohledně této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh opožděný. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním přes výslovné poučení odvolacího soudu, že proti jeho rozsudku není dovolání přípustné. Pokud měl stěžovatel v ústavní stížnosti zmíněné výhrady k rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně, pak měl na základě poskytnutého poučení a v duchu zásady vigilantibus iura tato rozhodnutí obecných soudů napadnout u Ústavního soudu včas podanou ústavní stížností a dosáhnout tak věcného posouzení jím tvrzeného zásahu do jeho základních práv. Ve vztahu k těmto rozhodnutím je však až nyní předložená ústavní stížnost podána opožděně, neboť s ohledem na nepřípustnost dovolání počala stěžovateli běžet lhůta k podání ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu nikoliv od doručení odmítavého usnesení dovolacího soudu ( ), ale již od doručení rozsudku odvolacího soudu ( ).

9. Z ustanovení vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu (nebo jeho části) má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. To ve svých důsledcích rovněž znamená, že návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti, a jestliže Ústavní soud ústavní stížnost odmítne z důvodu zjevné neopodstatněnosti, je současně odmítnut také připojený návrh na zrušení právního předpisu. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (, 2 ) přenášela i na ty, kteří takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají (srov. např. usnesení

sp. zn.

, Sbírka rozhodnutí, svazek 4, usnesení č. 22, str. 351). Nelze tak požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud tedy návrh na zrušení rovněž odmítl.

10. Za tohoto stavu byla ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení odmítnuta podle a zčásti podle a .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu