Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2529/10

Ústavní soud rozhodl dne 7. září 2010 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Janem Horáčkem, advokátem se sídlem Žerotínovo nám. 13, 750 02 Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010 č. j. -219, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2009 č. j. -197 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2008 č. j. -167, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen "").

Rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 7 973 000 Kč s úrokem z prodlení proti žalovanému VOP-023 Štenberk, s.p. (dále jen "žalovaný"). Ke škodě ve výši žalované částky došlo při přepravě nakladače t.z. VOLVO, kdy řidič žalovaného zavinil dopravní nehodu, při níž nakladač poškodil. Krajský soud dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a žalovaným došlo ke vzniku přepravní smlouvy převzetím předmětné zásilky k přepravě. Žalovaný ovšem nemohl škodu odvrátit, nýbrž skutečnou příčinou vzniku škody na přepravované zásilce bylo stěžovatelovo (jak aktivní, tak pasivní) jednání, neboť právě on dával veškeré dispozice s přepravou zásilky řidiči žalovaného. Vrchní soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a žalovaným nemohla vzniknout přepravní smlouva, neboť se stěžovatel dohodl přímo s řidičem žalovaného, ač věděl, že tento nebyl oprávněn takovouto zásilku přijmout.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť dovolací námitka založená na argumentaci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle ust. založit nemůže. V projednávané věci vyšel odvolací soud ze skutkového závěru soudu I. stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem právním. Ani vytýkaný procesní postup odvolacího soudu vadným nebyl. Odvolací soud, jenž měl za to, že je věc možno po právní stránce posoudit jinak, než jak učinil soud I. stupně, poskytl stěžovateli poučení a vyzval jej k jednoznačnému tvrzení, jakým způsobem došlo k uzavření přepravní smlouvy, a k navržení důkazů o takovém tvrzení. Stěžovatel nato změnil své dosavadní tvrzení, že přeprava byla s žalovaným dohodnuta, a ztotožnil se s právním názorem soudu I. stupně, a tak se otázky, které bylo třeba řešit v odvolacím řízení, posunuly výhradně do oblasti právního posouzení. Odvolací soud by proto řízení vadou zatížil tím, když by důkazy navrhované stěžovatelem provedl, neboť by tak porušil zákaz novot v odvolacím řízení probíhajícím v režimu neúplné apelace. Skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů podle názoru Nejvyššího soudu závěr o spoluodpovědnosti žalovaného neumožňuje.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že mu obecné soudy upřely nárok na náhradu škody s tím, že žalovaný za škodu neodpovídá. Soud I. stupně dospěl po skutkové stránce k závěru, že mezi stěžovatelem a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o přepravě. Odvolací soud ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že přeprava mezi stěžovatelem a žalovaným dohodnuta nebyla. Po tom, kdy byl stěžovatel u ústního jednání u odvolacího soudu informován, že podle názoru soudu smlouva o přepravě uzavřena nebyla, změnil svá skutková tvrzení a navrhnul důkaz, který měl vést k zjištění toho, zda žalovaný odpovídá za škodu společně s řidičem, protože řidiči svou nedbalostí umožnil užití dopravního prostředku. Odvolací soud však provedení tohoto zásadního důkazu zamítl. Jestliže odvolací soud po právní stránce věc posoudil odlišně od stanoviska soudu I. stupně, nebyl stěžovatelův důkazní návrh v rozporu se zákazem novot v odvolacím řízení, a tak bylo tímto postupem vrchního soudu porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podaná opožděně.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ).

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že rozhodnutí Nejvyššího soudu lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí přesvědčivým způsobem shrnul průběh odvolacího řízení a náležitě vysvětlil, proč nebylo možno připustit další dokazování (viz str. 2 napadeného usnesení, kde konstatuje, že důkazní návrhy neměly věcnou souvislost s poskytnutým poučením, a tak nešlo o procesní situaci ve smyslu ust. ). Tomuto rozhodnutí rozhodně nelze vytknout pochybení, které by mohlo dosáhnout intenzity zásahu do základního práva. Ostatně stěžovatel nic ve vztahu k tomuto rozhodnutí netvrdí. Lze proto podle názoru Ústavního soudu uzavřít, že stěžovatel čerpal dovolání neefektivně, když nepředložil Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku a soustředil se na irelevantní polemiku se soudy I. a II. stupně zjištěným skutkovým stavem (viz str. 1n. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Za této situace je nutno považovat ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím soudů I. a II. stupně za opožděnou.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv ( písm. d)y a ), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout zčásti podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ust. ve spojení s jako návrh podaný po lhůtě pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2010

Jiří Nykodým

předseda senátu