Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
D0B2DFA860106179C1257A4E0065E23A.html
HTML · 17.58 KB
No categories available
23 Cdo 2335/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce V. M., zastoupeného JUDr. Vratislavem Klimentem, advokátem, se sídlem Olomouc, Pavelčákova 20, proti žalovanému VOP-026 Šternberk, s. p., se sídlem Šternberk, Olomoucká 1841/175, PSČ 785 01, IČ 00000493, zastoupenému JUDr. Janem Vyjídákem, advokátem, se sídlem Šternberk, Potoční 36, o zaplacení částky 7,973.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 78/2005 , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2009, č. j. 4 Cmo 454/2008 -197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 2. října 2008, č. j. 2 Cm 78/2005 -167, kterým Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 7,973.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 11. 5. 2004 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř. “), jelikož rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř.
Žalobce v dovolání nepředložil žádnou právní otázku, natož pak takovou, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř.
Dovolací námitka založená na argumentaci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. založit nemůže, neboť v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle tohoto ustanovení, nelze skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů zpochybnit – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Dovolatel se ostatně mylně domnívá, že závěr soudu prvního stupně o uzavření smlouvy o přepravě je závěrem skutkovým, z čehož dovozuje rozpor v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru soudu prvního stupně, že přeprava čelního nakladače zn. Volvo nebyla mezi žalobcem a žalovaným sjednána; neztotožnil se s jeho názorem právním, že došlo ke vzniku přepravní smlouvy převzetím této zásilky k přepravě řidičem žalovaného ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 133/1964 Sb. , o silničním přepravním řádu. Dovodil, že došlo-li k naložení uvedeného tahače na vozidlo žalovaného a k jeho přepravě bez vědomí žalovaného, na základě privátní dohody mezi žalobcem a řidičem žalovaného, jíž žalobce žalovaného vědomě obešel, nemohla přepravní smlouva vzniknout ani ve smyslu citovaného ustanovení. Toto právní posouzení je v souladu s hmotným právem (srov. § 15 odst. 1 , 2 obch. zák., podle něhož kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází, a překročí-li zástupce podnikatele toto zmocnění, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla), a jeho řešení, spočívající na jedinečných okolnostech tohoto konkrétního případu, nemá význam pro rozhodovací činnost soudů vůbec, nejsou tedy splněny předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř.
Konkrétní vada řízení, jež není výsledkem střetu o výklad normy procesního práva, z povahy věci nemůže založit zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, a shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod č. 130 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06 ). Vytýkaný procesní postup odvolacího soudu ostatně vadný není. Odvolací soud, jenž měl za to, že věc je možno po právní stránce – při aplikaci ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 133/1964 Sb. v otázku vzniku přepravní smlouvy – posoudit jinak, než jak učinil soud prvního stupně, poskytl žalobci poučení ve smyslu ustanovení § 213b odst. 1 , část věty před středníkem, a § 118a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. a vyzval jej k jednoznačnému tvrzení, jakým způsobem došlo k uzavření přepravní smlouvy, a k navržení důkazů o takovém tvrzení. Žalobce nato změnil své dosavadní tvrzení, že přeprava byla s žalovaným dohodnuta, a ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že k uzavření smlouvy došlo převzetím zásilky. Otázky, které bylo třeba řešit v odvolacím řízení, se tak posunuly výhradně do oblasti právního posouzení.
Žalobce v dovolání zdůrazňuje, že důkazy jím v odvolacím řízení navržené měly vést k závěru, že žalovaný za škodu spoluodpovídá, protože užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil, je tedy zřejmé, že tyto důkazní návrhy neměly věcnou souvislost s poskytnutým poučením a nejde tak o procesní situaci, na kterou míří ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. o. s. ř. Vadou by proto odvolací soud zatížil řízení naopak tím, kdyby takto navržené důkazy provedl, neboť by porušil zákaz novot v odvolacím řízení probíhajícím v režimu neúplné apelace, vyplývající z ustanovení § 213 odst. 5 ve spojení s § 205a a § 211a o. s. ř. o. s. ř. Z téhož důvodu odvolací soud nepochybil, jestliže „neumožnil, aby důkaz o prokázání spoluodpovědnosti žalovaného byl proveden pro zrušení rozsudku u prvního soudu“. Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že odvolací soud porušil popsaným procesním postupem jeho právo na spravedlivý proces.
Skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je Nejvyššího soud v tomto dovolacím řízení vázán, závěr o spoluodpovědnosti žalovaného neumožňuje. Skutkové závěry dovozované dovolatelem z jeho vlastního hodnocení důkazů jsou při posouzení přípustnosti dovolání právně nevýznamné, již proto, že skutkový stav věci se v dovolacím řízení nemůže změnit.
V situaci, kdy Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, kdy z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), nelze než uzavřít, že žalobcovo dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 , věta první, o. s. ř. o. s. ř. ), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ; žalovanému, který by měl na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Zdeněk D e s předseda senátu