Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1947/2005

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 7. 4. 2004, č.j. -5, kterým obvodní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora. S odvolací námitkou povinného, že vymáhanou pohledávku s (celým) příslušenstvím ještě před zahájením exekučního řízení zaplatil, se odvolací soud vypořádal závěrem, že povinnost uložená vykonávaným titulem (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 23. 9. 2003, č.j. -63, jehož I. výrok nutno vyložit tak, že úrok z prodlení „ve výši 12,25 % od 1. 8. 1999 do 23. 9. 2003“ byl stanoven roční sazbou, nikoli tedy, jak nesprávně dovozuje povinný, částkou představující 12,25 % z jistiny, jedinou za celé čtyřleté období prodlení) nebyla splněna zcela.

Proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení ve spojení s ustanovením , odst. 3 , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje řešení otázky, zda „je rozsudek materiálně vykonatelný, formuluje-li povinnost k zaplacení úroku z prodlení způsobem připouštějícím dvojí výklad“, totiž jako určitý zlomek (vyjádřený v procentech) jistiny, jejž by povinný měl zaplatit za celé (omezené, v minulosti tedy již uplynulé) čtyřleté období prodlení, nebo zda jde o procentní sazbu roční, a dále otázky, zda „lze takový nedostatek rozsudku odstranit jeho obecným výkladem.“ Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud k exekuci navržený rozsudek (jednak) posoudil jako materiálně vykonatelný, a (jednak) že jej přitom v rozporu s doslovným zněním jeho I. výroku vyložil tak, že sazba byla stanovena jako sazba roční, ačkoli nalézací soud (aniž použil pojmu „ročně“) výrok formuloval – pouze – slovy „s úroky z prodlení ve výši 12,25 % od 1. 8. 1999 do 23. 9. 2003“.

Oprávněná (zejména s poukazem na ustanovení § 502 odst. 2 obchodního zákoníka) navrhla zamítnutí dovolání jako nedůvodného.

Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení , je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (, věta první, ), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné. Hodnocením námitek vznesených v předmětném dovolání však k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dospět nelze.

Jak totiž bylo řečeno výše, dovolacím důvodem, jehož naplnění je způsobilé vést ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, není kterékoli (z více na sebe navazujících úsudků) nesprávné právní posouzení, nýbrž právě takové, na němž napadené rozhodnutí spočívá, tj. takové, jež je pro dané rozhodnutí určující. Pro napadené rozhodnutí, tedy usnesení, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení exekuce, však posouzení, zda úrok z prodlení byl nalézacím soudem stanoven jako úrok roční či jako úrok stanovený zlomkem z jistiny za celé čtyřleté období prodlení (jak titul vykládá povinný, z čehož pak dovozuje, že svou povinnost splnil, takže návrh na nařízení exekuce měl podle něj být zamítnut) takovýto určující význam nemá. Soudní praxe i právní nauka jsou desítky let zajedno v tom, že při nařízení exekuce soud okolnost, zda povinný uloženou povinnost splnil, popřípadě v jakém rozsahu ji splnil, nezkoumá a že v tomto směru vychází výlučně z tvrzení oprávněného. Povinnému je pak k dispozici – ovšem teprve v dalším relativně samostatném stadiu exekučního řízení – jiný právní instrument, a to návrh na zastavení exekuce podle , na základě něhož bude řešena i otázka, zda uloženou povinnost splnil zcela či pouze částečně (tedy potažmo /a to i výkladem výroku rozhodnutí pomocí jeho odůvodnění/ také otázka, zda úrok z prodlení byl určen sazbou roční či jinou).

Je tedy mimo jakoukoli pochybnost, že odvolací soud (jenž ostatně sám ve čtvrtém odstavci druhé strany svého rozhodnutí /č.l. 23/ výslovně uvedl taxativní výčet kritérií relevantních pro posouzení, zda lze návrhu na exekuci vyhovět či nikoli) by musel návrhu na nařízení exekuce vyhovět, i kdyby se (jak to – nad rámec výše uvedených kritérií – učinil) obranou povinného uplatněnou v odvolání, tedy námitkou splnění, vůbec nezabýval; povinný totiž jinou námitku než splnění uložené povinnosti, posuzováno podle obsahu odvolání i dovolání, nevznesl (námitku materiální nevykonatelnosti nelze považovat za relevantní již proto, že k exekuci navržený titul povinný sám – byť jej vyložil po svém – považoval za vykonatelný, a tedy na jeho základě dobrovolně plnil). Primárně jedině tato okolnost, totiž splnění povinnosti, je základem jeho argumentace odůvodňující nesouhlas s nařízením exekuce (pro úplnost se ovšem dodává, že absence údaje o intervalu, z něhož se úrok z prodlení vypočítává, nečiní podkladový titul nevykonatelným, takže napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou ani v tomto směru /viz též usnesení Nejvyššího soudu z 11. 1. 2005, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2005, pod poř. č. 47, jehož závěrů, týkajících se poplatku z prodlení, lze užít obdobně/).

I když se tedy odvolací soud otázkou, zda uložená povinnost byla splněna, případně v jakém rozsahu byla splněna, zabýval nadbytečně a tedy nesprávně, je jeho finální závěr, že exekuci lze nařídit, v plném souladu s judikaturou a tedy i věcně zcela správný.

Protože – jak vyplývá z výše uvedeného – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (, odst. 3 ), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení , odmítl.

O náhradě nákladů exekuce bude rozhodnuto v režimu ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. dubna 2006

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu