Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 96/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Španělská 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 11. 2007, čj. - 35, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, čj. - 61, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2009, čj. - 90, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o určení výše nájemného z bytu a o zaplacení 314.892,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že soudy všech stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), neboť odmítly rozhodovat o určení výše obvyklého nájemného, což bylo legitimním očekáváním stěžovatele. V této souvislosti bylo porušeno i jeho právo na ochranu majetku podle y.

Z obsahu spisu sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 7 Ústavní soud zjistil, že o nároku stěžovatele rozhodl zmíněný obvodní soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2007, čj. - 35, tak, že žalobu na určení nájemného a na zaplacení dlužného nájemného zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, čj. - 61, rozsudek obvodního soudu potvrdil. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 10. 2009, čj. - 90. Výrokem ad. I. zastavil řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 11. 2007, čj. - 35, pro nedostatek své funkční příslušnosti k projednání takového dovolání. Výrokem ad. II. odmítl dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, čj. - 61, jako nepřípustné.

Dovolání totiž nebylo shledáno jako přípustné ani podle odst. l písm. b) (jednalo se o první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu), ani podle . Rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že pronajímatel se nemůže úspěšně domáhat určení nájemného z bytu konstitutivním soudním rozhodnutím za období, kdy již byl účinný , tj. předpis umožňující jednostranné zvyšování nájemného. Stěžovatel se snažil, prostřednictvím dovolacího důvodu podle , správnost tohoto právního názoru zpochybnit. Dovolací soud dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná. Odkázal přitom na svou již ustálenou judikaturu, na judikaturu Ústavního soudu a stanovisko Ústavního soudu sp. zn. . Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení otázky zvyšování nájemného z bytů od uvedené judikatury neodchýlil, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání proti jeho rozsudku není přípustné. Důvodně tedy odmítl dovolání podle a jako nepřípustné. Své rozhodnutí řádně a dostatečně podrobně odůvodnil a v dalším lze na ně jen odkázat.

Po prostudování obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. , a ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná. V části, v níž směřuje proti rozsudkům obecných soudů prvního a druhého stupně (které předcházely rozhodnutí Nejvyššího soudu), je opožděně podaná. Ve vztahu ke zmíněným rozsudkům sice stěžovatel pokládá svou ústavní stížnost za včasnou, protože včasnost pro podání ústavní stížnosti odvíjí ode dne doručení usnesení Nejvyššího soudu o dovolání. Tento závěr by však bylo možno akceptovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "). Tato podmínka však v daném případě splněna není.

Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení". Proto nelze, ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí, aplikovat . V takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat , kdy šedesátidenní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, podle ustanovení , odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze ji, podle ustanovení , odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu