Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 1426/2006

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z  předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. Z. F., proti žalovanému Ing. S. S., jako správci konkursní podstaty úpadkyně I. s. r. o., o vyloučení částky 976.598,50 Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2006, č.j. -74, takto:

I.  Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni 20. prosince 2004 domáhal po žalovaném správci konkursní úpadkyně I., s. r. o. vyloučení částky 976.598,50 Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Podle žalobce se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil, když do konkursní podstaty přijal 1. listopadu 2004 od společnosti A. P., s. r. o., A. G. (dále jen „dlužník“) plnění odpovídající žalované částce. Předmětnou pohledávku za dlužníkem přitom pozdější úpadkyně smlouvou o postoupení pohledávky ze dne  30. června 2004 (dále též jen „postupní smlouva“) postoupila žalobci, přičemž úplata za postoupení pohledávky byla dohodou o vzájemném vyrovnání závazků a pohledávek ze dne 20. srpna 2004 započtena proti pohledávce žalobce za pozdější úpadkyní.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. prosince 2005, č.j. -55,  žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně po zjištění, že před uzavřením postupní smlouvy byly pozdější úpadkyni doručeny exekuční příkazy soudního exekutora (včetně usnesení soudů o nařízení exekuce), dospěl k závěru o neplatnosti postupní smlouvy pro rozpor s ustanoveními a , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen „“). Zároveň odmítl argumentaci žalobce, že postupní smlouva byla uzavřena v rámci běžné obchodní činnosti (ve smyslu ustanovení exekučního řádu), uváděje, že s přihlédnutím k finanční situaci pozdější úpadkyně a k osobě postupníka (jednatele pozdější úpadkyně) šlo o postup účelový.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. dubna 2006, č.j. -74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, zdůraznil, že v době uzavření postupní smlouvy trval podle ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu (jímž je založen procesní institut tzv. generálního inhibitoria) zákaz dispozice s veškerým majetkem povinné (pozdější úpadkyně). Také dle názoru odvolacího soudu smlouvu o postoupení pohledávky z  30. června 2004 nelze podřadit pod běžnou obchodní činnost či udržování a správu majetku pozdější úpadkyně. Smlouva o postoupení pohledávky není úkonem nezbytným ke spravování majetku ani k udržení jeho rozsahu a mezi běžnou obchodní činnost postupitele lze podřadit pouze takové činnosti, které představují předmět podnikání zapsaný v obchodním rejstříku.

Proti rozsudku odvolacího soudu a to v celém jeho rozsahu podal žalobce včasné dovolání, odkazuje co do dovolacích důvodů na ustanovení a b) (dále též jen „“), tedy namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].

Konkrétně dovolatel vytýká soudům nižších stupňů nesprávné posouzení důkazů, které vyústilo v nesprávný závěr odvolacího soudu charakterizující situaci pozdější úpadkyně - v době uzavření postupní smlouvy - jako úpadkovou. Dále dovolatel poukazuje na důkazy provedené částí účetnictví úpadkyně, z nichž jednoznačně vyplývá, že pohledávky byly v rámci obchodní činnosti úpadkyně běžně postupovány. Posuzovaná postupní smlouva je proto platným právním úkonem zjevně spadajícím ve smyslu ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu nejen do běžné obchodní činnosti obchodní společnosti, ale i do kategorie udržování a správy majetku. Potud odkazuje na dílo Kasíková, M. a kol., Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti a předpisy související, Komentář, 1. vydání, Praha C. H. Beck, 2005, které  „úkon udržování a správy majetku hodnotí shodně“. Navíc podmínky postoupení (předmětná pohledávka byla postoupena za nominální hodnotu) byly v tomto případě pro úpadkyni výhodnější než u ostatních postoupených pohledávek.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v potvrzujícím výroku ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedené výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení a bez dalšího odmítl.

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.                                                                                                                                      

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci), a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá.

Podle ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Jak Nejvyšší soud uvedl již v  usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 (na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení ( věta první ) zásadně právně významným neshledává.

Právní posouzení otázky, zda smlouva o postoupení pohledávky z 30. června 2004    je úkonem překračujícím běžnou obchodní činnost či udržování a správu majetku pozdější úpadkyně totiž závisí na konkrétních skutkových okolnostech této věci a má význam právě a jen pro projednávanou věc (a tudíž postrádá potřebný judikatorní přesah).

Neakceptovatelnost dovolatelovy argumentace je však zřejmá již proto, že sporným právním úkonem (postoupením pohledávky) byla z majetku pozdější úpadkyně (postižitelného v rámci exekuce) vyvedena pohledávka vůči třetí osobě, aniž by se pozdější úpadkyni dostalo adekvátního „exekučně využitelného“ protiplnění - sloužícího k uspokojení některé z exekuovaných pohledávek za pozdější úpadkyní. Přitom právě skutečnost, že se povinný (v důsledku úmyslu obou smluvních stran znemožnit nebo alespoň podstatně ztížit věřitelům uspokojení jejich pohledávek) zbavuje svého majetku bez adekvátního protiplnění, vede k závěru o neplatnosti postupní smlouvy pro rozpor s účelem zákona nebo pro obcházení zákona podle ustanovení (obdobně srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2000, pod číslem 104 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. , uveřejněného v témže časopise č. 11, ročník 2001, pod číslem 134, jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2000, sp. zn. a ze dne 22. června 2001, sp. zn. ).

Výhrady dovolatele poukazující na nedostatky ve skutkových zjištěních (na nesprávné posouzení důkazů) odvolacího soudu jsou bez právního významu, neboť přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) - jak uvedeno výše - založit nemohou.  

Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní právně významným ani výtka dovolatele, podle níž pozdější úpadkyně nebyla v době uzavření postupní smlouvy v úpadku, když na řešení této otázky právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá.

Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu  ustanovení věty první, a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.  

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně, 31. října 2006

JUDr. Petr  G e m m e l , v. r.

předseda senátu