Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2826/09

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti Eurometal Chotěboř spol. s r.o., sídlem Chotěboř, Riegrova 210, zastoupené Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem Praha 10, V Olšinách 10, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 23. 7. 2009 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení d (dále jen "") a ustanovení y (dále jen "") - zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení vydané v její občanskoprávní věci.

U Okresního soudu v Pelhřimově podala stěžovatelka šest samostatných žalob na plnění vycházejících z šesti smluv o dílo uzavřených s žalovanou PAMPUS AUTOMATIVE, s. r. o. Jelikož žalovaná po zahájení řízení uplatněné nároky uspokojila mimosoudně, vzala stěžovatelka podané žaloby zpět, a soud prvního stupně jednotlivá řízení zastavil; o nákladech řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře spojil prvním výrokem napadeného usnesení věci vedené před soudem prvního stupně ke společnému řízení a druhým výrokem změnil jím vydané nákladové výroky tak, že uložil žalované zaplatit stěžovatelce na nákladech "za všechna uvedená řízení" 16 822,51 Kč (namísto stěžovatelkou požadované náhrady v souhrnné výši 64 696,21 Kč); dále vyslovil (třetím výrokem), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka nesouhlasí s procesním postupem odvolacího soudu, jehož rozhodnutí o spojení věcí se konsekventně promítlo do výroku o náhradě nákladů řízení, a zpochybňuje jeho názor, že měla z hlediska zásady účelnosti nákladů řízení uplatnit všech šest pohledávek jedinou žalobou. Stěžovatelka tomu oponuje tvrzením, že každá nesplacená pohledávka identifikuje samostatný právní vztah, který vznikl na základě individuálních právních skutečností ("objednávek"), a není možno je zaměňovat. Míní, že jednotlivé uplatnění tomu odpovídajících práv samostatnými žalobami za neúčelné považovat nelze; nákladovým výrokem proto měl odvolací soud porušit její právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení , jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, odvolací soud jí dal v uplatněné argumentaci ( ) zapravdu, a i v té části, v níž s ním stěžovatelka nesouhlasí, své posouzení podrobně a srozumitelně odůvodnil.

To je v zásadě vše, co z lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Ke speciální otázce - náhrady nákladů řízení - se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn.

,

,

,

,

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z . Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic takového - ve smyslu splnění podmínek pro zásah Ústavního soudu - v dané věci přítomno není; napadené rozhodnutí odvolacího soudu za "svévolné" v uvedeném smyslu mít nelze, a to rozhodně. Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu obecným soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Výklad odvolacího soudu v otázce účelnosti vynaložených nákladů, jejichž náhradu lze oprávněnému účastníku přiznat, je - nadto - evidentně přiléhavý nejen "podústavně", nýbrž reflektuje i ústavněprávně relevantní požadavky "spravedlivého", resp. "rozumného" vypořádání. K podrobnému odůvodnění usnesení odvolacího soudu není co dodat, resp. postačí na ně jen odkázat.

K úvahám stěžovatelky o "samostatných právních vztazích" identifikovaných každou jednotlivou objednávkou a příslušnou fakturou se sluší poznamenat, že nikterak neomezují - oproti tomu - možnost uplatnit nároky ze všech takto tvrzených "samostatných vztahů" jednou žalobou, a zejména nevyvracejí rozhodný úsudek odvolacího soudu, že právě takový postup je procesně hospodárný a účelný; proč - pakliže netvrdí, že nemohla - tak v daných věcech nepostupovala, stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nevysvětlila. Že účelnost a hospodárnost postupu, zvoleného při uplatnění práv, má věcnou reflexi na splnění podmínky účelnosti vynaložených nákladů v souvislostech náhradových, je nabíledni.

Řečeným není nikterak pominut nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, na který stěžovatelka poukazuje, neboť jím požadovaného přezkumu náhrady nákladů řízení se jí dostalo, aniž by ovšem bylo k dispozici hodnocení, že obecným soudem přiznaná náhrada je prima facie nepřiměřená. Co do rovněž dovolávaného nálezu

sp. zn.

je namístě toliko uvést, že jen stěží může být napadené rozhodnutí - ve vztahu ke stěžovatelce - "překvapivé", neboť jím byl náhradový výrok soudu prvního stupně změněn v její prospěch.

Je pak namístě připomenout, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení ; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného je zjevné, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu