Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 987/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Františka Duchoně a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Janem Bacílkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Kladno, T. G. Masaryka 108, proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 4. 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ (dále jen „okresní soud“) byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“) a trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala odvolání ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), které bylo napadeným usnesením zamítnuto. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, který dovolání napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatelka se domnívá, že v řízení před obecnými soudy byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, konkrétně pak právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen „ “). Toto porušení stěžovatelka spatřuje v rozporu mezi skutkovým stavem zjištěným okresním soudem a skutkovým stavem, který objektivně vyplývá z provedených důkazů, kdy je podle ní tento rozpor natolik extrémní, že odsuzujícím rozsudkem okresního soudu a zamítavým usnesením krajského soudu o odvolání bylo porušeno ústavní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle y a y (dále jen „ “). Nejvyšší soud pak tento postup svým rozhodnutím posvětil.

II.

Na základě obsahu ústavní stížnosti a spisu okresního soudu, který si Ústavní soud k jejímu posouzení vyžádal, dospěl Ústavní soud k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu ( y) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že daná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí. Jak prvostupňový, tak odvolací soud se s návrhy na doplnění dokazování, učiněnými stěžovatelkou v průběhu řízení, v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a shledaly je nadbytečnými. Stejně tak odvolací soud zdůvodňuje, proč neshledal důvody k pochybnostem o věrohodnosti vyslýchaných svědků, přičemž Ústavnímu soudu, s ohledem na shora formulované zásady, zásadně nepřísluší vstupovat do tohoto hodnocení.

Výše předestřené podmínky, za kterých hodnocení důkazů a potažmo skutková zjištění učiněná obecnými soudy překračují hranice ústavnosti, v dané věci tedy splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v trestním řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Rovněž pak Ústavní soud neshledal důvody, pro které by uvedeným zásadám mělo odporovat rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky, kde Ústavní soud uplatňuje restriktivnější standard přezkumu [srov. nález

sp. zn.

ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25) a další rozhodnutí Ústavního soudu tam citovaná].

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 3. srpna 2010

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu