Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2110/10

Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem Komenského 319, Písek, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 2010 č. j. -20, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 21. 7. 2010 a doplněnou podáními ze dne 28. 7. 2010, odstraňující vady plné moci spočívající v absenci její akceptace, a ze dne 30. 7. 2010, obsahově doplňující ústavní stížnost, tedy ústavní stížností podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""), brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu a d (dále jen "").

Stěžovatel se žalobou ze dne 24. 11. 2009 domáhal určení svého práva na poskytnutí právní služby, neboť byl toho názoru, že odmítnutí právní služby ze strany žalovaného - JUDr. V. K. bylo neodůvodněné. K výzvě Okresního soudu v Českých Budějovicích o zaplacení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč stěžovatel požádal o osvobození od jeho zaplacení. Ke splnění podmínek pro osvobození od soudního poplatku stěžovatel předložil soudu prohlášení, ze kterého vyplývá, že pobírá sociální dávky, jejichž výši však nijak neupřesnil. Okresní soud v Českých Budějovicích proto usnesením ze dne 4. 3. 2010 č. j. -8 žádosti stěžovatele nevyhověl, neboť dostatečně nezdůvodnil, proč a na základě jakých skutečností by měl být od soudního poplatku osvobozen.

K odvolání stěžovatele, v němž namítal, že se okresní soud dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi a ignorovaly založené u místního správce soudních poplatků pod sp. zn. a u krajského soudu pod sp. zn. , Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví citovaným usnesením potvrdil napadené usnesení okresního soudu, neboť odvolání stěžovatele shledal nedůvodným. Krajský soud po provedeném dokazování listinami, na které stěžovatel odkázal, konstatoval, že jedinou aktuálníu je rozhodnutí MěÚ Polička ze dne 4. 1. 2010, ze kterého je možné pouze dovodit, že stěžovatel je příjemcem příspěvku na živobytí ve výši 2 020 Kč, nicméně stěžovatel neuvádí, zda je evidován na ÚP jako nezaměstnaný či zda je osobou se změněnou pracovní schopností. "Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že (stěžovatel) řádně neosvědčil své majetkové sociální poměry a svůj zdravotní stav a tato skutečnost brání (stěžovateli) osvobození od soudního poplatku přiznat." (str. 2 usnesení).

Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a namítané porušení svého práva na spravedlivý proces podpořil obdobnou argumentací, jakou použil již v odvolání proti usnesení okresního soudu. V rovině jednoduchého práva tak polemizuje se závěry obecných soudů ohledně posouzení jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků na základě ust. , zejména se způsobem, jakým odůvodnily zamítnutí této žádosti. V tomto postupu obecných soudů stěžovatel spatřoval odepření svého práva na přístup k soudům, když se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s námitkami a argumenty podporujícími oprávněnost jeho nároku. Nadto stěžovatel v doplňujícím podání rovněž v rovině jednoduchého práva (a na hranici srozumitelnosti) předestřel rozsáhlý výklad příslušných ustanovení i zákona o soudních poplatcích vztahujících se k posuzování nákladů řízení a stanovování soudních poplatků. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( zákona Ústavním soudu).

Stěžovatel se v posuzovaném případě snažil využít možnosti dané v ust. a požádal o osvobození od soudních poplatků. Institut osvobození od soudních poplatků je nástrojem, který slouží k ochraně účastníka soudního řízení, aby nebyl omezován dalšími náklady, které by při své sociální situaci nemohl snášet. Je však nutné konstatovat, že účastníkovi řízení není uvedeným ustanovením přiznán nárok na osvobození od soudních poplatků, ale pouze právo o takové osvobození požádat, přičemž je jeho povinností konkretizovat a osvědčit důvody, pro které má být od zaplacení soudních poplatků osvobozen. Rozhodování o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavní soud do ní může zasáhnout pouze tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Předmětnou otázkou poplatkové povinnosti a osvobození od ní se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. V obecné rovině vícekrát uvedl, že "úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu Listiny" (viz např. nálezy

sp. zn.

, N 56/40 SbNU str. 547, či

sp. zn.

, N 149/46 SbNU str. 481). Z toho plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).

Ústavní soud v daném případě neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování vykročily z limitů předvídaných ust. a zasáhly tak do základních práv stěžovatele. Nejprve okresní soud po provedeném dokazování odůvodnil, proč nelze vyhovět žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku (srov. str. 1 usnesení). Následně pak i krajský soud, který se ztotožnil se závěry okresního soudu, po doplnění dokazování stěžovatelem namítanými listinami podrobněji rozvedl, proč s ohledem na irelevanci většiny z těchto listin pro jejich neaktuálnost (květen 2007 a leden 2008) a z důvodu bližšího neprokázání majetkových sociálních poměrů stěžovatele nelze vyhovět námitkám stěžovatele obsažených v odvolání (viz výše, str. 2 usnesení). Nadto nelze opomenout ani tu skutečnost, že stěžovatel nijak nedoložil výši svých příjmů ze samostatné výdělečné činnosti, jež zmiňoval již v řízení před okresním soudem. Způsob posouzení se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý, dané situaci přiměřený a ve vztahu k základním právům stěžovatele šetrný. Posouzení věci obecnými soudy tak dle názoru Ústavního soudu nevybočuje z ústavněprávních limitů.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2010

Jiří Nykodým

předseda senátu