Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
66983.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 1379/10
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., zastoupeného Mgr. Petrou Čopovou, advokátkou, se sídlem AK Pod Lesem 144, Králův Dvůr, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. března 2010 sp. zn. 1 T 263/2007 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 13. května 2010 sp. zn. 42 To 168/2010 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností (po výzvě k odstranění vad podání ze dne 19. května 2010), co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dále se stěžovatel domáhal přezkumu postupu Policie ČR, státního zastupitelství a Okresního soudu v Jihlavě pro "zaujatost a donucování a úmyslnému použití a odstranění důkazů" proti stěžovateli.
Stěžovatel postup orgánů činných v trestním řízení, jak v přípravném řízení tak i v řízení před soudem prvního stupně, označil za nesprávný a v podstatě uplatňuje totožnou argumentaci i v řízení o povolení obnovy řízení. Domáhá se opakování provedených důkazů a jejich přehodnocení, aniž by uvedl důkazy nebo skutečnosti dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné závěry o vině stěžovatele.
Stěžovatel se domáhal povolení obnovy řízení v jeho trestní věci a tvrdil, že byl v nespravedlivém soudním řízení bez náležitých důkazů odsouzen a zbaven osobní svobody, aniž by stěžovatel blíže odůvodnil, v čem spočívá porušení jeho lidských práv a svobod.
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. března 2008 sp. zn. 1 T 263/2007 uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zákona, trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona, trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zákona, trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zákona, pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1 tr. zákona [pozn. "tr. zákon" označuje v textu tohoto rozhodnutí dnes již neplatný zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který platil v době rozhodování obecných soudů v této věci], byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků a byla mu uložena povinnost nahradit poškozeným škodu.
Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku opravný prostředek, který Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, zamítl, následně podal dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto a ministr spravedlnosti neshledal důvod pro podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele.
Stěžovatel využil možnosti, který mu dává trestní řád, a podal návrh na povolení obnovy řízení k Okresnímu soudu v Jihlavě ve výroku o vině trestným činem loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zákona s totožnou argumentací, jakou uplatňoval v řízení nalézacím (výslech svědka V. a dalších svědků, rekonstrukci případu, konfrontaci svědků, zákonnost protokolu o výslechu obviněného, porušení práva na obhajobu atd.).
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 24. března 2010 č. j. 1T 263/2007 -551 návrh na obnovu řízení podle § 283 písm. d) tr. řádu zamítl, neboť nebyly shledány zákonné předpoklady povolení obnovy podle § 278 tr. řádu.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 13. května 2010 sp. zn. 42 To 168/2010 zamítl jako nedůvodnou dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 , čl. 90 Ústavy České republik y, dále jen "Ústava"). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listin y, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústav y). Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy a že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud jsou právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 277 a násl. tr. řádu. zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter stěžovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu.
Dle ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 tr. řádu.
Na základě spisového materiálu Ústavní soud shledal, že soud prvního stupně v řízení o povolení obnovy důkazní návrhy stěžovatele hodnotil pečlivě dle kritérií ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu a své závěry ohledně těchto návrhů náležitě odůvodnil. Soud konstatoval, že stěžovatel jen opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v nalézacím řízení a již se s ní soudy prvního i druhého stupně zabývaly.
Soud prvního stupně k návrhu na povolení obnovy řízení podané stěžovatelem konstatoval, že provedené dokazování výslechem svědků a opakované svědectví poškozeného by nepřinesly nové skutečnosti, natož takové, které by samy o sobě nebo spolu s již dříve známými mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu, popřípadě obojího. Orgány činné v trestním řízení se v přípravném řízení odpovídajícím způsobem vypořádaly s rozpory ve výpovědi svědka P. V. a dalších svědků. Soud neuvěřil tvrzení stěžovatele, že se jedná o jakousi mstu ze strany svědka K. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel na místě byl, s poškozeným V. jednal a tvrdil, že nedošlo k použití násilí.
Stěžovatel podal ihned proti rozhodnutí soudu prvního stupně stížnost, kterou blíže neodůvodnil. Odvolací soud přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo a neshledal stížnost stěžovatele za důvodnou. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nejsou dány zákonné důvody pro povolení obnovy řízení stanovené v § 278 odst.1 tr. řádu. Stížnost stěžovatele jako nedůvodná byla odvolacím soudem podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci se všemi námitkami stěžovatele, uvedenými v ústavní stížnosti, již podrobně zabývaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy náležitě odůvodnily závěr o tom, že návrh stěžovatele na povolení obnovy neobsahuje žádné skutečnosti ani důkazy ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu. Ústavnímu soudu nezbývá, než na odůvodnění napadených rozhodnutí, obsahující podrobnou argumentaci, odkázat.
Ústavní soud může toliko konstatovat, že stěžovatel ve svých námitkách opomíjí charakter řízení o obnově, které nepřipouští přehodnocování důkazů již provedených, pokud obsah nových důkazů není podstatně odlišný od původního řízení. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že pokud jde o nové důkazy ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, neuplatní se tzv. zásada vyhledávací, ukládající orgánům činným v trestním řízení z úřední povinnosti opatřovat a provádět nové důkazy ke zjištění skutkového stavu. V řízení o obnově je těmito orgány naopak presumována správnost skutkových zjištění v původním, pravomocně skončeném řízení. Nové skutečnosti a důkazy tudíž nejsou předmětem povinného zjišťování ze strany soudu, ale jsou mu navrhovatelem předkládány spolu s návrhem na obnovu řízení. Úkolem soudu je toliko posoudit, zda existence uvedených skutečností a důkazů v případě jejich pravdivosti může vyvolat důvodné pochybnosti o správnosti pravomocného rozhodnutí (blíže viz Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Kurs trestního práva: trestní právo procesní - 2. přeprac. vydání - Praha: C. H. Beck, 2003, str. 910 a násl.). Takovéto důkazy stěžovatel v posuzované věci nenavrhoval.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základních práv ve smyslu příslušných článků Listin y a Úmluvy, a proto odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučeí : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ).
V Brně dne 10. srpna 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu