Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1355/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem Havířov - Město, Dělnická 434/1a, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. , a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2009, čj. - 3795, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se J. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") pro porušení , a , 2 d (dále jen " ").

Označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem odvolací soud zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. , kterým byl stěžovatel uznán vinným dílem dokonaného, dílem nedokonaného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , 3 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ") a podle k , 3 písm. c) TrZ, ve znění , ve stadiu pokusu. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zkušební dobou v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Zároveň byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání po dobu pěti roků. Obžalovaní Ing. J. B. a J. D. byli obžaloby zproštěni [ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ")].

Po zrušení rozsudku krajského soudu odvolací soud, podle § 259 odst. 3 TrŘ, nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle , 4 TrZ ve stadiu pokusu podle TrZ ve znění Trestného činu se stěžovatel dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě v bodech a) - f), kdy jako jediný společník a jednatel společnosti Kolařík Rožnov pod Radhoštěm, registrován u Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm, okr. Vsetín, k dani z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím od 1. 1. 1993, jejím jménem podával daňová přiznání. V úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch a neoprávněně vylákat vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty na úkor českého státu předstíral fingované skutečnosti, ze kterých měla vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně plnění stěžovateli, a to ve formě vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Tímto svým jednáním způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem v Rožnově pod Radhoštěm, škodu ve výši 4,475.900,- Kč a pokusil se o další způsobení škody ve výši 15,224.133,- Kč, čímž došlo k porušení , 2 a - i) , ve znění pozdějších předpisů, o dani z přidané hodnoty. Za to mu odvolací soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Věc obžalovaných Ing. J. B. a J. D. byla vrácena krajskému soudu k novému rozhodnutí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že nebyly splněny podmínky pro zamítnutí jeho odvolání, neboť rozsudek krajského soudu byl nepřezkoumatelný. Jeho závěry vycházely z absolutně neúčinných důkazů, a to výpovědí pracovníků finančního a celního úřadu, kteří nebyli zbaveni mlčenlivosti, ale odvolací soud z těchto vadných důkazů při svém rozhodování vycházel. Rovněž namítl nepřiměřenou délku řízení. Podle názoru stěžovatele se Nejvyšší soud s těmito námitkami buď vůbec nevypořádal anebo konstatoval, že se jedná o námitku nepřípustnou, jsa vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

V daném případě je zřejmé, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní relevanci. Výhrady stěžovatele nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s podstatou námitek stěžovatele, uplatněných v odvolání i dovolání, vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Proto lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění těchto rozhodnutí.

Co se týče jeho výtek vůči usnesení Nejvyššího soudu, nebylo shledáno, že by aplikace uplatněných dovolacích důvodů byla nepřiměřeně restriktivní. Naopak, Nejvyšší soud se všemi řádně uplatněnými dovolacími důvody pečlivě zabýval a se všemi argumenty stěžovatele se v potřebném rozsahu vypořádal.

K tvrzení stěžovatele, že jeho odvolání bylo zamítnuto, ač pro to nebyly splněny procesní podmínky, Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že se jedná o procesní dovolací důvod, spočívající v porušení práva na přístup strany k soudu druhé instance, a to zejména v odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání. V projednávané věci odvolání stěžovatele bylo, v řádně provedeném odvolacím řízení, po věcném přezkoumání zamítnuto v souladu se zákonem (str. 9 usnesení Nejvyššího soudu).

V této souvislosti se Nejvyšší soud zabýval i stěžovatelovou námitkou o neúčinných důkazech, a to výpovědích pracovníků finančního úřadu a celního úřadu, kteří nebyli zbaveni mlčenlivosti. Je sice pravdou, že nejprve konstatoval, že se jedná o procesní námitky, které nelze podřadit pod stěžovatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ s tím, že je vázán skutkovým zjištěním soudů obou stupňů. Současně však poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a uvedl, že z jednoznačně plyne, že povinnosti zachovávat mlčenlivost se nelze dovolávat v trestním řízení, jestliže je to třeba k řádnému objasnění okolností nasvědčujících tomu, že v souvislosti s daňovým řízením byl spáchán trestný čin zkrácení daně (či jiný v tomto ustanovení uvedený trestný čin), jak tomu bylo v trestní věci stěžovatele. Soudu nic nebrání předvolat a vyslýchat pracovníky správce daně i ke skutečnostem, ohledně kterých mají jinak povinnost mlčenlivosti, pokud se týkají soudem projednávaného daňového trestného činu (viz str. 7 usnesení Nejvyššího soudu). Proto nebylo nutno pracovníky finančních úřadů zprošťovat, před jejich výslechem, povinnosti mlčenlivosti a jejich svědecké výpovědi jsou plně procesně použitelné a mohou sloužit jako podklad pro rozhodnutí o vině stěžovatele (str. 11 rozsudku odvolacího soudu).

V tomto směru Ústavní soud dodává, že se jedná o specifickou úpravu mlčenlivosti pracovníků správce daně vůči orgánům činným v trestním řízení, ve vztahu k nimž se pracovník správce daně nemůže dovolávat mlčenlivosti, pokud už bylo zahájeno trestní stíhání. Proto není nutno jej povinnosti mlčenlivosti zprošťovat. Postup vyžadovaný stěžovatelem postrádá logického smyslu, a to i s ohledem na trestním řádem stanovenou oznamovací povinnost správce daně (§ 8 odst. 1 věta druhá TrŘ).

Jako nedůvodný shledal Nejvyšší soud i argument o nepřiměřenosti uloženého trestu vzhledem k délce řízení. V podrobnostech poukázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z něhož vyplývá, že průtahy způsobené postupem soudu prvního stupně nebyly, na rozdíl od průtahů zaviněných obviněnými či jejich obhájci, natolik zásadní, aby mohlo být přistoupeno k aplikaci mírnějšího ustanovení trestního zákona při právní kvalifikaci jednání stěžovatele (str. 9 usnesení Nejvyššího soudu a str. 19 - 21 rozsudku odvolacího soudu).

Pokud jde o uložený nepodmíněný trest a trest zákazu činnosti, z y ČR vyplývá, že o vině a trestu za trestné činy rozhodují toliko obecné soudy, přičemž trestní zákon jim může pro jejich rozhodování poskytovat alternativní možnosti, z nichž jim přísluší právo výběru. Není úkolem Ústavního soudu, a v zásadě není ani v jeho kompetenci, závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu přehodnocovat, neboť se jedná o otázku náležející do sféry nezávislého soudcovského uvážení (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné a Ústavnímu soudu by příslušelo do něj zasáhnout pouze za situace, kdyby byla vyváženost rozhodování zcela extrémním způsobem porušena (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

a

sp. zn.

). Jinými slovy řečeno, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší vstupovat do hodnocení konkrétních, pro výši trestu rozhodujících skutečností, provedeného obecnými soudy, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti, což připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení z kritérií pro tyto účely zákonem stanovených.

V případě stěžovatele umožňovalo uložení nepodmíněného trestu přímo ustanovení § 148 odst. 4 TrZ se stanovenou trestní sazbou v rozmezí pět až dvanáct let. Z uvedeného je zřejmé, že výše uloženého trestu v trvání pěti let se pohybovala v zákonem stanoveném rozmezí, přičemž odvolací soud, při stanovení jeho výše, přihlédl i ke stěžovatelem namítané délce trestního řízení (str. 19 - 20 rozsudku). Takto uložený trest, na samé spodní hranici trestní sazby, shledal Ústavní soud plně ústavně konformním. Také trest zákazu výkonu činnosti byl stěžovateli uložen v souladu s ustanovením § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 TrZ. Účelem tohoto trestu bylo zabránit stěžovateli v přístupu k podnikání v oblasti nákupu zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a ochrana společnosti před opakováním páchání trestné činnosti ze strany stěžovatele, přičemž vymezení provedené odvolacím soudem tento účel plní bez toho, aby "(...) na druhé straně obžalovaného bezdůvodně neomezoval v pracovním, společenském nebo jiném uplatnění (...)", tzn. aby stěžovatele nepřípustně neomezovalo v jiných oblastech života.

V této souvislosti neobstojí blíže nekonkretizované tvrzení stěžovatele o porušení y, mající patrně vztah k uloženému trestu zákazu činnosti, neboť tento trest představuje zákonné omezení práva předvídané v y.

Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů vybočila z mezí ústavnosti a porušila ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, konkrétně a y.

Ke stěžovatelem tvrzenému porušení y dojít nemohlo, neboť se jedná o ustanovení, které dopadá na rozhodnutí veřejné správy a v projednávané věci stěžovatel netvrdil, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, nýbrž napadl rozhodnutí obecného soudu.

K námitce stěžovatele, týkající se nepřiměřené délky trestního řízení, lze v obecné rovině připomenout, že po nabytí účinnosti , kterým se mění , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, Ústavní soud považuje takovou ústavní stížnost za nepřípustnou podle . Je tedy třeba nejprve využít prostředky, které přináší uvedený zákon a teprve po vyčerpání těchto institutů se lze obrátit na Ústavní soud.

Jen jako obiter dictum je namístě dodat, že pokud se stěžovatel domníval, že v jeho věci docházelo k průtahům, byl oprávněn domáhat se nápravy jiným procesním způsobem [§ 157a TrŘ, , , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů], aby bylo možno reagovat a napravit případné průtahy v řízení již v rámci soustavy obecného soudnictví a v okamžiku, kdy jsou aktuální. Zde stěžovatel podal ústavní stížnost ve věci již skončené, takže v části směřující proti délce řízení je nutno ústavní stížnost, s ohledem na uvedený závěr, považovat za nepřípustnou [ ].

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle , odst. 2 písm. a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu