Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 887/10

Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MASS-NATVENTURES, s. r. o., se sídlem Borovany, Jílovice, Šalmanovice 30, zastoupené Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem v Kamenici nad Lipou, Bořetín 73, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010 č. j. -439 ve spojení s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaného v řízení o určení vlastnictví, neboť tvrdí, že jím byla porušena rovnost subjektů před zákonem, zákonnost a zásada stejného obsahu ochrany vlastnického práva každého vlastníka podle , a 3 a d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces dle y. Stěžovatelka zároveň žádá o odložení (v textu ústavní stížnosti je zřejmě mylně použit termín "doložení") vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vzhledem k tomu, že v případě jeho výkonu - vydání nemovitostí - by mohlo dojít k nezvratným změnám v právním i technickém stavu předmětné nemovitosti.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá výrok I. a II. shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. V závěru ústavní stížnosti zmiňuje rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem z kontextu ústavní stížnosti vyplývá, že jde o zřejmý (a nikoli jediný) přepis.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s postupem dovolacího soudu při rozhodování o určení vlastnictví k nemovitostem specifikovaným v napadených rozhodnutích. Obdobně jako v dovolacím řízení stěžovatelka především tvrdí, že nebyla správně posouzena aktivní věcná legitimace žalobkyň k podání žaloby, neboť v řízení nebylo doloženo, že jsou oprávněnými osobami. Polemizuje s aplikací judikatury Ústavního soudu na daný případ a kritizuje zákonnou úpravu vlastnických vztahů k půdě. Stěžovatelka dále předcházejícímu řízení vytýká řadu procesněprávních i hmotněprávních nedostatků.

Předně je třeba uvést, že Ústavní soud se ústavní stížností téže stěžovatelky, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. prosince 2006 č. j. -340, vydanému v témže řízení, zabýval s tím, že ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost (

sp. zn.

), neboť stěžovatelka podala současně s ústavní stížností dovolání. Podruhé se Ústavní soud zabýval ústavní stížností téže stěžovatelky směřující proti uvedenému rozsudku pod

sp. zn.

, kdy ji opět odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatelka podala ústavní stížnost v době, kdy ještě nebylo o jejím dovolání Nejvyšším soudem rozhodnuto.

Až nyní mohl tedy Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti stěžovatelky, neboť o dovolání stěžovatelky bylo již dovolacím soudem rozhodnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu a stěžovatelka podala ústavní stížnost v zákonné lhůtě v souladu se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Po přezkoumání předmětné ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud především zjistil, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu není v rozporu s principy ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Usnesení dovolacího soudu je dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodněno. Z obsahu přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě stěžovatelky bylo přípustnost dovolání třeba posoudit podle ustanovení (dále jen " "), podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Na základě výkladu právních předpisů a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci nešlo v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení některé právní otázky v rozporu s hmotným právem, ani o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani o řešení otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že u dovolání nebyly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle příslušných ustanovení Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle ustanovení a

Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolací soud svůj závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný prostředek přípustný, řádným a dostatečným způsobem odůvodnil. Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky připomíná, že s ohledem na své ústavní postavení a ústavní rozhraničení pravomocí obecného a ústavního soudnictví není povolán k přezkumu správnosti aplikace předpisů podústavního práva. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou zpochybněný postup dovolacího soudu není případem svévole ani není v extrémním rozporu s principu spravedlnosti, není vyslovení protiústavnosti zpochybněných závěrů na místě. Dovolací soud dostatečně logicky a srozumitelně vysvětlil, jaké důvody jej vedly k napadenému usnesení, a Ústavní soud na ně v dalším odkazuje.

Protože Ústavní soud neshledal v napadeném usnesení Nejvyššího soudu porušení základních práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení , jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu