Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
66323.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 420/10
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele B. M., zastoupeného Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem U Skleníku 1905/7, 700 30 Ostrava, o ústavní stížnosti na postup Krajského soudu v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 13 K 30/99 , takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
V návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel, z pohledu uplatněné námitky průtahů a tedy neprojednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě, zrekapituloval průběh řízení o odškodnění z pracovního úrazu a následně souvisejícího konkurzního řízení, vedeného na majetek úpadce, tj. subjektu odpovědného z uvedeného titulu.
Stěžovatel rovněž poukázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2009 č. j. 3 Ul 20/2009 -10, jímž byl zamítnut návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, kterým o odstranění průtahů (způsobem ex lege předvídaným) řádně usiloval (§ 174a odst. 1 zákona č. 6/2002 , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Z toho důvodu, když marně vyčerpal procesní prostředky k ochraně práva v tomto ohledu jemu svědčící, domáhal se vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že postupem Krajského soudu v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 13 K 30/99 bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, a to v důsledku nedůvodných průtahů v tomto řízení, a aby Krajskému soudu v Ostravě Ústavní soud zakázal pokračovat v porušování tohoto práva dalšími průtahy.
Jakožto orgán veřejné moci a ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR) je Ústavní soud povinen při výkonu své jurisdikce co do případů, mezí a způsobů uplatňovat státní moc jen v zákonném a ústavním rámci (zákon č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů; čl. 1 odst. 1 , čl. 2 odst. 3 Ústav y ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústav y ČR), což je v právním státě nezbytná podmínka pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů.
Aniž by Ústavní soud jakkoliv odhlížel od velmi nelehké životní situace stěžovatele a veškerých dopadů spjatých jak s jeho pracovním úrazem, tak i právním řízením, na něž stěžovatel poukázal, posoudil podaný návrh následovně:
V řízení o ústavní stížnosti uplatňuje se maxima, dle níž "Ústavní soud je ve smyslu své již ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení a sám jej nemůže měnit." (nález
sp. zn. II. ÚS 305/99
, shodně II. ÚS 182/01 ; srov. kupř. i nálezy
sp. zn. II. ÚS 242/98
,
,
,
,
,
,
,
a další).
Z judikatury Ústavního soudu se dále podává, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (srov. obdobně usnesení
sp. zn. IV. ÚS 146/96
,
,
,
,
,
,
,
a další).
Uvedený závěr je důsledkem respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), jemuž přísluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Bylo-li tedy ve věci stěžovatele v rámci řízení o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, vydáno usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2009 č. j. 3 Ul 20/2009 -10, ze shora příkladmo uvedené rozhodovací praxe podepřené citovaným kompetenčním ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že se navrhovatel rovněž ve vztahu k němu musí domáhat jeho zrušení.
V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. toho, že kasačním návrhem (ani z pohledu obsahu návrhu předestřenou argumentací) v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura), jsa zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, nenapadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2009 č. j. 3 Ul 20/2009 -10 (srov. nálezy
sp. zn. II. ÚS 1/05
,
), byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů].
Vzhledem ke specifické záležitosti stěžovatele se dodává, že výrok označeného rozhodnutí je determinován v něm citovanou právní úpravou konkurzního řízení ve spojení s nastalým (a v obsahu jeho odůvodnění taktéž popsaným) faktickým stavem, pročež i v případě věcného projednání návrhu by bylo nutno jej dle názoru soudce zpravodaje posoudit ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Pavel Holländer
soudce zpravodaj