Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 738/10

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 č. j. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2010 a kvalifikovaně doplněnou dne 24. 5. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž mělo být zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení uvedeného práva spatřuje v nejednotnosti rozhodování Nejvyššího soudu, neboť napadené rozhodnutí je dle jeho názoru v zásadním rozporu s jiným rozhodnutím, které tentýž senát označeného soudu vydal ve stěžovatelově obdobné právní věci. Stěžovatel v ní uplatnil námitku podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze a bylo o ní rozhodnuto vyhovujícím způsobem.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud rozhodl, že soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Ludmila Říhová, Mgr. Dagmar Javůrková, JUDr. Romana Vostejšová a JUDr. Jiří Goldstein nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. . Dospěl k závěru, že důvodem o pochybnostech o nepodjatosti jmenovaných soudců nemohou být úvahy stěžovatele, že proti vrchnímu soudu podal v jiné věci žalobu, neboť tato skutečnost sama o sobě nevypovídá nic o vztahu těchto soudců k účastníkům a k projednávané věci a nelze z ní ani dovodit, že by byla způsobilá ovlivnit jejich nestranné rozhodování. Dále vysvětlil, proč je poukaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. nepřípadný.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí obecného soudu, je povinen přezkoumat, zda jsou splněny všechny procesní podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Otázkou uplatňování těch ustanovení , jimiž se naplňuje ústavní právo na zákonného soudce, se Ústavní soud zabýval opakovaně. Ve všech případech, v nichž svými rozhodnutími shledal porušení uvedeného ústavního práva, šlo však o kauzy odlišné od případu stěžovatele. Ústavní soud v nich zastával stanovisko, že je přípustná (a může být i opodstatněná) ústavní stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, a to proto, že takovýmto rozhodnutím učiněným v průběhu řízení jsou jeho účastníci bez možnosti efektivní nápravy zbaveni právě práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce, a přitom jsou v podstatě naplněny podmínky .

Naopak v případech, kdy v souladu s předpisy občanského procesního práva je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavněprávního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [, ]. Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v případě posuzovaném tedy norem občanského práva procesního. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí obecných soudů (srov. , y).

V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy meritorně o jeho sporu dosud obecnými soudy rozhodnuto nebylo. Lze zajisté souhlasit se stěžovatelem potud, že rozhodování ve věci musí být spravedlivé a že by odporovalo ústavním principům, pokud by věc byla rozhodnuta soudcem, který ji rozhodovat neměl, protože měl být z rozhodování vyloučen. Avšak bude-li mít stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že právě taková situace v jeho sporu nastala, nic mu nebude bránit, aby proti ní brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které předvídá a jež mu tak jsou dány k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že stav protiústavnosti jím tvrzený napraven nebyl, mohl by se zásahu Ústavního soudu domáhat. Ačkoli tedy stěžovatel považuje napadené usnesení za nezvratné, není možno tuto jeho argumentaci přijmout, neboť ve skutečnosti je ústavní stížnost podána předčasně a proti rozhodnutí, které přípustným předmětem ústavního přezkumu není (srov. obdobná usnesení ,

.

,

,

a další).

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než soudcem zpravodajem mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle odmítnout jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2010

Stanislav Balík

soudce zpravodaj