Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1131/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného JUDr. Ilonou Třískovou, advokátkou se sídlem Brno, Tišnovská 167, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2009, čj. - 281, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2007, čj. - 238, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2003, čj. - 202, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené dne 19. 4. 2010, navrhl zrušení shora označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu zakotveného v a násl.d.

Z ústavní stížnosti a z kopií přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 120.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení (výrok I.) a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh na zaplacení 2% úroku z prodlení z částky 120.000,- Kč od 15. 7. 2004 do zaplacení zamítl (výrok I.). Ve zbývající části, tj. ve věci samé, jej potvrdil (výrok II.). Shledal jako věcně správný závěr soudu prvního stupně, podle kterého stěžovatel převzal dne 27. 7. 1992 od žalobce částku 120.000,- Kč jako zálohu na převod části obchodního podílu v označené společnosti. K převodu podílu ve společnosti však nedošlo a stěžovateli tak vzniklo bezdůvodné obohacení podle .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ).

V ústavní stížnosti stěžovatel sice tvrdil, že došlo k porušení jeho základních práv, obsahově však jen vyjádřil svůj nesouhlas s postupem obecných soudů při posuzování otázky bezdůvodného obohacení. Nárok žalobce považuje za promlčený a vznesl i námitku, týkající se věcně příslušnosti soudu při řešení předmětného sporu. Argumenty stěžovatele však zůstaly pouze v úrovni podústavního práva. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy.

S tvrzením stěžovatele o porušení jeho práva na soudní ochranu se Ústavní soud neztotožňuje. Obecné soudy celou věc po právní stránce zhodnotily v souladu s příslušnými ustanoveními . Skutková zjištění soudu prvního stupně se opírají o provedené důkazy, které byly vyhodnoceny v souladu s příslušnými ustanoveními . Odvolací soud se podrobně vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele. Konstatoval, že nárok žalobce promlčen není, neboť institut bezdůvodného obohacení je sice upraven , ale pro vztahy obchodněprávní se uplatňují lhůty upravené v obchodním zákoníku, tedy čtyřletá promlčecí doba. Vzhledem k tomu, že promlčecí doba počala plynout dne 28. 7. 1992 a návrh na zahájení řízení byl podán dne 1. 8. 1994, k promlčení nároku nedošlo. Nejvyšší soud srozumitelně a s odkazem na příslušnou právní úpravu objasnil, jaké důvody ho vedly k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nemá k odůvodnění napadených rozsudků žádné výhrady z hlediska jejich ústavní konformity, v zájmu stručnosti na ně v dalším odkazuje.

S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv. Proto Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu