Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 681/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Jezdecký klub čs. film Praha (občanské sdružení), se sídlem Jinonická 204/59, Praha 5, zastoupeného JUDr. Karlem Poupětem, advokátem se sídlem AK v Praze 6, Zátopkova 100/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009 č. j. -104, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2008 č. j. -88, proti rozsudku Obvodního soudu Praha 5 ze dne 26. 2. 2008 č. j. -63 a proti rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha z 12. 1. 1999 č. j. 2182/96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 9. 3. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, jakož i citovaného rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha. Má za to, že během řízení, z nichž tato rozhodnutí vzešla, došlo k fatálnímu odepření výkonu soudní moci, a to jak v rozporu s u, tak d (dále jen " ").

Předmětem řízení před obecnými soudy přitom byl spor o vlastnictví k části pozemku v žalobě stěžovatele specifikované. Ač je ústavní stížnost poměrně obsáhlá, kdy stěžovatel zejména podrobně popisuje, které všechny procesní kroky v předmětné věci podnikl, jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s názorem obecných soudů, že neprokázal naléhavý právní zájem, domáhal-li se v souladu s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), určení, že on sám, resp. Česká republika, je vlastníkem předmětné části pozemku.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i všechny dokumenty k ní přiložené. Vyžádal si rovněž spis Obvodního soudu pro Prahu 5 vedený pod sp. zn. . Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zčásti opožděná a zčásti zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení , lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jestliže je mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (srov. ustanovení ).

Stěžovatel ústavní stížnosti žádá mj. zrušení rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha z 12. 1. 1999 č. j. 2182/96. Již ze samotné ústavní stížnosti je zjevné, že vzhledem k tomuto rozhodnutí je právě projednávaná ústavní stížnost podaná opožděně.

V části, v níž stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Jak již bylo řečeno, jádrem ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů ohledně interpretace a aplikace v právě posuzovaném případě, kdy však její důvodnost značnou měrou závisí právě na případné správnosti či nesprávnosti výkladu a použití tohoto "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů. Je však nutno vzít v úvahu, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y); z tohoto důvodu není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných normami jednoduchého práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.

Přitom je nutno vycházet ze zásady, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení ústavně zaručených práv (např. nález ze dne 29. 5. 1997,

sp. zn.

; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66); k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení může zpravidla dojít až v případě, kdy soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 9. 7. 1999,

sp. zn.

; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). O žádný takový případ se však v právě projednávané věci nejedná. Obecné soudy správně aplikovaly jak normy hmotněprávní, tak normy procesní [v tomto ohledu je nutno hodnotit jako zcela nepřípadnou námitku stěžovatele vztahující se k přípustnosti jeho dovolání podle - pro stručnost postačí odkázat na uznávanou literaturu vysvětlující pojem "vázanost právním názorem odvolacího soudu" - srov. k tomu Drápal, L., Bureš, J. a kol. II, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1878 a násl. ].

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dílem jako opožděně podanou a dílem jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení a odst. 2 písm. a) .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. května 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu