Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 618/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 391/7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, princip právního státu, právní jistoty a legitimního očekávání a dotčena osobní svoboda, jež jsou zaručeny , , a y, a základních práv a svobod (dále jen " ") a , , Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. odsouzen pro trestný čin výtržnictví dle § 202 odst. 1 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona ve stadiu pokusu spáchaných ve spolupachatelství, jichž se dopustil tím, že spolu s T. L. - zkráceně řečeno - údery pěstí a kopy do oblasti hlavy napadli poškozené P. H. a L. P., čímž jim způsobili zranění, jež si vyžádala lékařské ošetření a operaci, a dále poškozené přiměli k tomu, aby si klekli a odprosili je, což si stěžovatel nahrával mobilním telefonem; stěžovateli byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí mobilního telefonu.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, protože jednal ve zkratu, svého jednání litoval, dosud nebyl trestně stíhán, a má za to, že účel trestu mohl být naplněn i uložením trestu kratšího trvání nebo podmíněně odloženého. Kromě toho podle jeho názoru je rozhodnutí o trestu nepředvídatelné a odporuje zásadě právní jistoty a legitimního očekávání, neboť v obdobných případech tak přísné tresty ukládány nejsou.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y); není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat, a pakliže soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté , nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Pro režim ukládání trestů v trestním řízení - z pohledu stěžovatelem uplatněné námitky - je pak příznačné, že poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení, a vyložit rozhodné okolnosti nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně; pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu určení ukládaného trestu) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity okolnosti, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo zda ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně byl jejich význam zjevně vadně poměřen. Podobně je tomu i v ostatních případech diskrece, kdy až nezdůvodněný a nepředvídatelný exces z rozumného a přiléhavého uspořádání posuzovaných poměrů (libovůle) posouvá věc do ústavněprávní roviny; v rozporu s požadavky spravedlivého procesu je též rozhodnutí, jemuž chybí smysluplné zdůvodnění.

V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost jako zjevně neopodstatněná.

Obecné soudy se otázkou druhu a výše trestu náležitě zabývaly, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při jeho ukládání řídily, a jejich závěrům není co - ústavněprávně - vytknout. Charakteristika stěžovatelova jednání, jak ji obecné soudy podaly, jakožto "zvráceného způsobu zábavy působícího ponížení poškozených", je přiléhavá, a tomu uložený trest nelze mít za nepřiměřený, natožpak za výraz "libovůle" či "excesu". Stěžovatelem namítanou "nepředvídatelnost" soudního rozhodnutí lze identifikovat v situaci, kdy soud vystoupí z mezí ustáleného výkladu a aplikace právní normy, aniž by pro to podal rozumné a přesvědčivé důvody; tak tomu není v situaci, kdy se trest pohybuje (adekvátně) v rámci zákonné sazby a jeho určení se opírá o konkrétně popsané okolnosti případu, jež jsou objektivně relevantní, a výsledný závěr je i přesvědčivě odůvodněn.

Námitka stěžovatele, že jednal "ve zkratu", postrádá opodstatněnost, neboť - jak mu vysvětlily již obecné soudy - i se zřetelem k určitému stupni opilosti byl schopen reálně vnímat a vyhodnotit situaci, které byl aktérem, což dokládá i jeho následné "pobavení" při veřejném přehrávání záznamu incidentu, jenž si uložil do mobilního telefonu.

Pak je namístě připomenout, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího plyne, že tak je tomu v projednávané věci.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu