Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1017/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Ing. D. Š., zastoupeného JUDr. Lenkou Sorokovou, advokátkou, AK Pod Záhořím 1272/1, Prostějov, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2006 č. j. - 60 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 8. 4. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména odst. l d (dále jen " "), odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, y a y (budiž zde rovněž konstatováno, že stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozhodnutí krajského soudu podal dovolání, jež ale bylo usnesením Nejvyššího soudu z 2. 12. 2009 sp. zn. pro nepřípustnost odmítnuto).

V řízení před nalézacím a odvolacím soudem, z nichž vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, bylo přitom prokázáno, že žalobce (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) poskytl žalovanému (v řízení o ústavní stížnosti stěžovateli) v žalobě specifikovanou částku, s níž ale stěžovatel nenaložil tak, jak bylo mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem dohodnuto - soudy proto uložily stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi žalovanou částku, včetně příslušenství, a náhradu nákladů řízení.

Porušení svých základních práv stěžovatel přitom spatřuje v tom, že u soudu prvního stupně navrhl provedení důkazu ohledně své finanční solventnosti předložením vkladní knížky České spořitelny, a. s., - soudy se s tímto důkazním návrhem stěžovatele ale nijak nevypořádaly.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se zejména dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z nichž tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy (tedy zejména Městský soud v Brně) neprovedly jím navrhovaný důkaz a ani se s tímto důkazním návrhem v odůvodnění svých rozhodnutí nikterak nevypořádaly. V tomto ohledu lze dát stěžovateli za pravdu v tom, že soudy formálně pochybily, nicméně s ohledem na jinak obsáhlé dokazování, o něž opřely svá rozhodnutí, nemá Ústavní soud za to, že by stěžovatelem navrhovaný důkaz mohl mít zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé. Ostatně ani sám stěžovatel, kromě konstatování existence opomenutého důkazu, neuvádí v ústavní stížnosti žádnou argumentaci, jež by význam jím navrhovaného důkazu jakkoli zvýrazňovala.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly, neboť stěžovatelem tvrzené pochybení obecných soudů nedosahuje takové intenzity, aby mohlo k porušení jeho základních subjektivních práv (svobod) dojít.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu