Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 525/10

Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 o ústavní stížnosti Mgr. Ing. J. K., proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 12. 2009 č. j. 1 VZN 449/2008-66 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou a posléze doplněnou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v d (dále jen " ") a y domáhal kasace sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze; toto sdělení stěžovatel označil za rozhodnutí. Podle stěžovatele je toto "rozhodnutí" (jímž byl vyrozuměn, že jeho podnět se postupuje k posouzení Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové) v rozporu se základními principy právního státu. Vrchní státní zastupitelství v Praze - stejně jako státní zastupitelství nižšího stupně - totiž nenapravilo pochybení, k němuž došlo při prošetřování údajné korupce úředníka Městského úřadu Hořice.

Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i účastníku řízení znám.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny předpoklady její projednatelnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda vůbec může o opodstatněnosti či důvodnosti této ústavní stížnosti rozhodnout. Dospěl přitom k závěru, že touto pravomocí nedisponuje, že tedy - slovy - není k projednání podaného návrhu příslušný.

Ústavní soud je dle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (srov. ustanovení y a v y).

Pravomoci Ústavního soudu vyvěrající v rovině ústavní z písm. d) y jsou v případě ústavní stížnosti konkretizovány v ustanovení . Z těchto ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z ustanovení se pak podává, že Ústavní soud pak může zrušit jen takový akt orgánu veřejné moci, který je rozhodnutím. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že z hlediska posouzení toho, zda daný akt je rozhodnutím v zákonem předvídaném smyslu, není nezbytně nutné, aby byl vždy jako "rozhodnutí" výslovně označen. Za rozhodující kritérium je považována skutečnost, zda orgán veřejné moci svým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry navrhovatele (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2002

sp. zn.

, Sb.n.u., sv. 27, str. 337 a násl., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997

sp. zn.

, Sb.n.u., sv. 7, str. 325 a násl.). Tento předpoklad ovšem v posuzovaném případě zjevně naplněn nebyl.

Napadeným sdělením (vyrozuměním) vrchního státního zastupitelství byl stěžovatel pouze informován o průběhu (resp. způsobu) řešení svého podnětu; nejde tudíž o úkon, jímž by byla orgánem veřejné moci zakládána, měněna, rušena či závazně určována práva a povinnosti stěžovatele. Lze rovněž poznamenat, že by "zrušení" tohoto sdělení postrádalo jakéhokoliv smyslu, neboť by se v právní sféře stěžovatele nijak neprojevilo; zrušení přichází v úvahu pouze v případě aktu vyvolávajícího právní účinky.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení , a to aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vady návrhu (spočívající v absenci právního zastoupení, jež je v řízení před Ústavním soudem obligatorní). Opačný postup by byl ryze formalistický, neboť ani po případném odstranění této vady by ústavní stížnost nemohla být posouzena jinak.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Miloslav Výborný, v. r.

soudce zpravodaj