Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3003/09

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Hlavní město Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2009, čj. - 224, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008, čj. - 179, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2009, stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o převod pozemků. V tomto řízení vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalované České republiky. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výkladem , o přechodu některých věcí z majetku ČR do majetku obcí, tak jak ho učinily obecné soudy. Podle stěžovatele obecné soudy označenými rozhodnutími porušily a y ČR a jeho základní práva podle , , a d.

II.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a předcházejícího řízení před obecnými soudy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, nepřípustná. V části, v níž směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, je opožděně podaná.

Z obsahu přiloženého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, čj. - 224, totiž vyplývá, že dovolání stěžovatele odmítl podle věty první a , jako podané někým, kdo k tomu nebyl oprávněn. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnosti. Na základě argumentů obsažených v odborné literatuře a v judikatuře dospěl k závěru, že zákon vedlejšímu účastníkovi oprávnění podat dovolání nedává. Nejvyšší soud svůj rozsudek dostatečně podrobně odůvodnil, takže v detailech lze na jeho závěry odkázat.

V této souvislosti je třeba poukázat na ustanovení , o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen " "), podle kterého ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem.... bylo porušeno její základní právo. Za situace, kdy stěžovatel nebyl aktivně legitimován k podání dovolání (nebyl účastníkem dovolacího řízení), není ani aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti. Jeho postavení vedlejšího účastníka v řízení před obecnými soudy tuto aktivní legitimaci vylučuje, takže jeho ústavní stížnost nelze hodnotit jinak, než jako podanou někým zjevně neoprávněným.

Pokud jde o rozsudek Městského soudu v Praze, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost, proti němu podanou, za včasnou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu. Tímto způsobem lze postupovat pouze v případě, pokud by dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení ( . Tato podmínka však ve zkoumané věci splněna není.

Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatele, jako podané někým, kdo k jeho podání nebyl oprávněn ( a ), zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení". Proto nelze, ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, aplikovat . Včasnost lhůty k podání ústavní stížnosti je nutno posuzovat podle tak, že 60tidenní lhůta počala běžet od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Důsledkem může být jen závěr, že ústavní stížnost, podaná proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008, čj. - 179, jako odvolacího soudu, byla podána opožděně.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v té části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle , a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze jako návrh podaný po lhůtě, podle téhož zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2010

František Duchoň, v. r.

soudce Ústavního soudu