Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 391/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky GLOBAL CAPITAL s.r.o., se sídlem Praha 2, Blanická 25/922, zastoupené JUDr. Milanem Paláčkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Národní 27, proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2008 č. j. -57, Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009 č. j. -104 a Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2009 č. j. -127, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. února 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces podle d a y (dále jen " ").

Ústavní soud nepokládá za nutné rekapitulovat průběh řízení o zaplacení 200 000,- Kč z titulu smluvní pokuty před obecnými soudy, jehož byla stěžovatelka účastníkem, ani důvody, které stěžovatelku vedly k podání ústavní stížnosti, neboť jsou stěžovatelce známy, a proto na ně pro stručnost odkazuje. Stěžovatelka pak na podporu své argumentace odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod

sp. zn.

,

a

.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [ , písm. d) y].

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z obsahu vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. i z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy všech stupňů se žalobou stěžovatelky řádně zabývaly, přičemž Vrchní soud v Praze ve svém v pořadí druhém rozsudku rozhodl vázán právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2009 č. j. -104 při výkladu právní úpravy konkurenční doložky podle ustanovení § 672a obchodního zákoníku a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech učiněných ve věci rozhodujícími soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry ve věci rozhodujících soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto také postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Napadená rozhodnutí pak nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné v napadených rozhodnutích jsou výrazem nezávislého rozhodování soudů ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatelky zaručeného ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [ , písm. d) y].

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z obsahu vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. i z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy všech stupňů se žalobou stěžovatelky řádně zabývaly, přičemž Vrchní soud v Praze ve svém v pořadí druhém rozsudku rozhodl vázán právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2009 č. j. -104 při výkladu právní úpravy konkurenční doložky podle ustanovení § 672a obchodního zákoníku a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech učiněných ve věci rozhodujícími soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry ve věci rozhodujících soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto také postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Napadená rozhodnutí pak nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné v napadených rozhodnutích jsou výrazem nezávislého rozhodování soudů ( a y) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatelky zaručeného ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu