Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2106/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelek J. P. a J. F., obou zastoupených Mgr. Janou Bendovou Maruškovou, advokátkou se sídlem Stankovského 144, Čelákovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009 sp. zn. a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2008 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 8. 2009 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jejich ústavně zaručených práv plynoucích z a 37 odst. 3 d (dále jen " ").

Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů bylo zjištěno následující:

Obvodní soud pro Prahu 4 vydal dne 11. 12. 2007 usnesení č. j. -573, jímž opravil výrokovou část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2004 č. j. tak, že bod I. odst. 3 výrokové části zní: "Podle , o mimosoudních rehabilitacích, J. P. a J. F. jsou vlastnicemi domu čp. 1572 na pozemku parc. č. 3052, zapsaného na listu vlastnictví č. 2178, vedeného u Katastrálního úřadu Praha-město (katastrální území Modřany)", a dále tak, že bod IX. odst. 3 této výrokové části rozsudku zní: "BLV dům čp. 1572 na pozemku parc. č. 3052" v katastrálním území Modřany. Stěžovatelky si proti uvedenému usnesení podaly odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2008 sp zn. usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť odvolání neshledal důvodným. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo advokátce stěžovatelek doručeno dne 16. 4. 2008.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, v němž ohlásily dovolací důvod uvedený v s tím, že příčinou nesprávného právního posouzení věci byl fakt, že "opravné kroky prvoinstančního soudu šly nad rámec toho, co mu v řízení příslušelo činit". Nesouhlasily s tím, že rozhodnutím soudu došlo ke zpřesnění identifikace nemovitosti, aby mohl proběhnout vklad práva do katastru nemovitostí. K opravě došlo podle jejich názoru na jejich úkor.

Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením odmítl dovolání jako nepřípustné s tím, že stěžovatelky svými námitkami napadají rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo vydáno ve věci samé, jak to ukládá ustanovení Dovolací soud uvedl, že za "věc samu" je třeba pokládat nárok uplatněný žalobou žalobce proti žalovanému, o němž má být věcně rozhodnuto. Za věc samu tak nelze pokládat opravné usnesení vydané podle ustanovení Přípustnost dovolání přitom nelze podle názoru dovolacího soudu dovodit ani z ustanovení a

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá usnesení Městského soudu v Praze, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález

sp. zn.

).

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, pro jehož posouzení zákonodárce stanovil kategorii přípustnosti. Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolací soud, aniž by se zabýval meritem věci, tedy posuzuje nejprve otázku, zda podané dovolání je přípustné. V posuzované věci v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně u potvrzujících rozhodnutí odvolacího soudu vydaných ve věci samé. Závěru Nejvyššího soudu, že usnesení, jímž soud opravil chybu ve výroku rozhodnutí ve věci samé, není možné považovat za rozhodnutí ve věci samé, nelze nic vytknout, a to jak z pohledu výkladu jednoduchého práva, tak z pohledu práv ústavních.

V dané věci lze uzavřít, že stěžovatelky dovoláním napadly rozhodnutí odvolacího soudu, pro nějž však není otevřen prostor pro to, aby dovolací soud dostal příležitost posoudit (jakoukoli) právní otázku, natožpak právní otázku, kterou má na zřeteli ustanovení Jeho postupu, kdy z tohoto důvodu - a nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení - dovolání stěžovatelek odmítl jako nepřípustné, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Samotným rozhodnutím dovolacího soudu tak žádná ústavní práva stěžovatelek porušena nebyla.

K návrhu stěžovatelek ohledně zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí městského soudu uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo ( , odst. 5 ).

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku obsahuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení ). V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Tato podmínka však v daném případě splněna není. Jak bylo uvedeno výše, pokud je dovolání podané s odkazem na ustanovení za situace, kdy napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve věci samé, což je případ dovolání stěžovatelek, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu , bylo nutno 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu druhého stupně (srov. ) odvíjet již ode dne následujícího po dni doručení usnesení odvolacího soudu a nikoli doručením usnesení soudu dovolacího, jak nesprávně dovozují stěžovatelky (srov. např. usnesení ze dne 26. 4. 2007,

ze dne 16. 5. 2007, týkající se obdobné problematiky).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení a podle ustanovení odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2010

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu