Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 99/10

Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. Karlem Zikou, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Benešova 610, proti usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. ze dne 28. 3. 2008, Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 2. 7. 2008 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 15. 10. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek ( a d, Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a Dodatkového protokolu k uvedené úmluvě) v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení o výkon rozhodnutí, v němž stěžovatel měl postavení povinného, proti němuž Okresní soud v Kutné Hoře v záhlavím označeným rozhodnutím nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí k uspokojení pohledávky oprávněné. Krajský soud v Praze jako soud odvolací následně s řádným zdůvodněním rozhodnutí soudu I. stupně v záhlaví označeným usnesením jako věcně správné potvrdil, když dospěl k závěru, že podmínky nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny a k odvolacím námitkám stěžovatele uvedl, že v řízení o výkon rozhodnutí již nelze přezkoumávat rozhodnutí vydané v nalézacím řízení. O dovolání podaném stěžovatelem proti usnesení odvolacího soudu pak Nejvyšší soud shora označeným usnesením rozhodl tak, že je jako nepřípustné odmítl v podstatě s odůvodněním, že v daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle , stěžovatel však žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ( ) v dovolání nevymezil.

Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obecným soudům I. a II. stupně vytýká řadu pochybení včetně nesprávného rozhodnutí o nákladech řízení, to však převážně v poměru k nalézacímu řízení a jeho rozhodnutím se závěrem, že v důsledku toho, že se soudy nezabývaly podstatou věci, bylo i nařízení výkonu rozhodnutí neopodstatněné a v rozporu s právem na spravedlivý proces.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, přitom připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.

Dovolací soud se samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí - na něž lze odkázat - řádně vysvětlil, že podmínky přípustnosti dovolání stěžovatele ve smyslu ustanovení nejsou dány. Stěžovatel sám otázku zásadního právního významu odpovídajícím způsobem nevymezil a dovolací soud tak postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, ostatně stěžovatel sám v poměru k rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti konkrétní výhrady ani nevznáší. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele samotným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Pokud pak jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy dovolací soud prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno podle ustanovení cit. zákona 60ti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 11. 1. 2009 nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle cit. zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu