Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2105/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce JUDr. A. H., zastoupeného Mgr. Andrejem Vacíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Národní 138/10, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Ing. M. U., zastoupenému JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00 a 2) JUDr. M. D., zastoupenému Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na poříčí 1046/24, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2013, č. j. -175, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 10. července 2013, č. j. -92, ve znění usnesení ze dne 17. července 2013, č. j. -113, jímž Městský soud v Praze zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 22. dubna 2013, č. j. -21 (kterým původně uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 50.000.000,- Kč s 3% úrokem od 23. května 2011 do zaplacení a s 6% úrokem od 22. května 2012 do zaplacení, útraty podaných zpráv ve výši 52,- Kč, směnečnou odměnu ve výši 166.666,67 Kč a náhradu nákladů řízení) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (první výrok) a uložil žalobci povinnost nahradit oběma žalovaným náklady odvolacího řízení (druhý výrok).

Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení , (dále jen „“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení a 2

Dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem totiž (oproti mínění dovolatele) zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil (srov. např. rozsudky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. , uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek (čl. I § 17 zákona č. 191/ 1950 Sb., zákona směnečného a šekového), jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit.

Jinak řečeno, to, že právní důvod (kauza) směnky nemá (nemůže mít) žádný vliv na platnost směnky a existenci závazků z ní vzniklých, ještě neznamená, že dlužník nemůže použít na svou obranu proti povinnosti směnku zaplatit také námitky mající původ ve (vlastních) mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky). Uplatní-li takovou obranu žalovaný směnečný dlužník ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (způsobem vyhovujícím požadavkům na řádné odůvodnění námitek ve smyslu ustanovení a 4 ), je povinností soudu (jak také zcela správně učinily v projednávané věci soudy obou stupňů) se takovou námitkou věcně zabývat. K tomu srov. v judikatuře dovolacího soudu dále např. rozsudek ze dne 31. března 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. září 2009, sp. zn. , rozsudek ze dne 24. října 2013, sp. zn. nebo rozsudek ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. .

Na výše uvedeném závěru přitom nepochybně není způsobilá ničeho změnit ani dovolatelem namítaná „zvláštní povaha“ směnky splatné na viděnou. Pro vymezení okruhu kauzálních námitek, jež eventuálně může dlužník použít na svou obranu proti povinnosti směnku zaplatit, totiž není určující, jakým způsobem byla stanovena splatnost směnky, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá, ale obsah tzv. směnečné smlouvy (dohody účastníků směnečného vztahu), jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka.

Také jde-li o řešení otázky, zda druhému žalovanému jako směnečnému rukojmímu přísluší ve vztahu k žalobci uplatněná kauzální námitka (založená na tvrzení, že směnkou zajištěná pohledávka nevznikla, neboť nebyly splněny účastníky dohodnuté podmínky jejího vzniku), odpovídají závěry soudů nižších stupňů konstantní judikatuře Nejvyššího soudu.

Již v rozsudku ze dne 2. února 1999, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 1999, pod číslem 85, Nejvyšší soud vysvětlil, že směnečný ručitel sice nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky svázané pouze s osobou avaláta, může však uplatnit námitky, které se zakládají na jeho vlastním vztahu k remitentovi. K tomu srov. dále např. rozsudek ze dne 30. června 2009, sp. zn. (uveřejněný pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. , usnesení ze dne 18. ledna 2011, sp. zn. nebo rozsudek ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. .

K výhradám dovolatele, jimiž polemizuje s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů a s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, podle kterého druhý žalovaný uzavřel se žalobcem (vlastní) směnečnou smlouvu o převzetí směnečného rukojemství, v níž byly (co do předpokladů, za nichž může žalobce směnku vůči žalovaným uplatnit) dohodnuty shodné podmínky jako v případě ujednání mezi žalobcem a prvním žalovaným, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení nelze podle platné právní úpravy úspěšně napadnout „žádným“ dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel (již) od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení ).

Dovolání nečiní přípustným ani řešení otázky „přenesení důkazního břemene“ na žalobce ohledně prokázání (ne)existence směnečné dohody uzavřené mezi účastníky směnečného vztahu. Je tomu tak již proto, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí nezaložily na závěru o neunesení důkazního břemene některým z účastníků, naopak rozhodné skutečnosti pro posouzení projednávané věci (zodpovězení otázky, zda kauzou sporné směnky byla dohoda vylíčená žalovanými ve včas podaných námitkách) měly za prokázané. K výhradám dovolatele, jež v této souvislosti vznášel, lze doplnit, že uvedl-li odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí, že „za procesní situace, kdy žalovaní prokázali jimi tvrzenou kauzu směnky, bylo na žalobci, aby tvrdil a též prokázal jinou kauzu směnky, tj. jiný důvod, proč žalovaní směnku v jeho prospěch podepsali“, nevyjádřil tím (oproti přesvědčení dovolatele) nic jiného než to, že žalobce (ač v tomto směru nezatížen důkazním břemenem) mohl zpochybnit závěr soudů obou stupňů o pravdivosti skutkových tvrzení žalovaných o okolnostech, za nichž došlo k vystavení a avalování sporné směnky, (rovněž) tím, že vylíčí vlastní verzi toho, jaký byl účel vystavené směnky (a případně označí k prokázání takového tvrzení důkazy), což ovšem v průběhu celého řízení neučinil. Závěr (z něhož soudní praxe jinak ustáleně ve své rozhodovací činnosti vychází), podle kterého důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 1999, pod číslem 84, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tím odvolací soud nijak nezpochybnil.

Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly žalobcem navržené důkazy, dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení , aniž by otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo; ani tato námitka tak dovolání přípustným nečiní. Pro úplnost lze dodat, že soudy obou stupňů se s důvody, pro které žalobcem navrhované důkazy nebyly provedeny, v odůvodnění svých rozhodnutí odpovídajícím způsobem vypořádaly, když vysvětlily, proč mají dokazování těmito důkazy za nadbytečné. K právu soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, pak v obecné rovině srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalovaným jejich náklady řízení. Ty v daném případě sestávají (u každého ze žalovaných) z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 3. dubna 2014, resp. 4. dubna 2014), která podle ustanovení bodu 7., a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí částku 64.380,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (, 3 ) ve výši 13.582,80 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 78.262,80 Kč.

K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 12. listopadu 2014

JUDr. Jiří Z a v á z a l

předseda senátu