Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3197/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Aelita Financial Services Corporation, registrační číslo 006357, se sídlem Victoria, Oliaji Trade Centre 12, Seychelská republika, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, PSČ 120 00, proti žalovaným 1)Ing. J. M. a 2) Ing. J. B., oběma zastoupeným JUDr. Janem Röslerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Malátova 17, PSČ 150 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2009, č. j. -111, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 22. ledna 2008, č. j. -59, jímž Krajský soud v Praze zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 9. února 2007, č. j. -5 (ve znění opravného usnesení ze dne 6. března 2007, č. j. -24), kterým původně uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně původnímu žalobci (J. B.) částku 1,032.923,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.443,- Kč a náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že námitka zániku směnkou zajištěné pohledávky žalovaným jako směnečným rukojmím v posuzované věci – se zřetelem k obsahu dohody uzavřené mezi žalovanými a remitentem (společností CL-INVEST CZ, spol. s r. o.) v souvislosti s vystavením směnky – přísluší a je i důvodná. K otázce přípustnosti námitky zdůraznil, že samotná skutečnost, že určitá osoba je na směnce podepsána jako rukojmí, jí ještě nedává oprávnění používat kauzální námitky jiného směnečného dlužníka, a to ani dlužníka, za něhož směnečné rukojemství převzala. Není však vyloučeno, aby rukojmí uzavřeli přímo s majitelem směnky dohodu, jež by také pro ně zakládala právo namítat okolnosti vycházející z kauzálního důvodu směnky; existence právě takové dohody přitom byla v řízení prokázána.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále též jen „ “), namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v , tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení a b) , Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení ; proto je podle ustanovení a odmítl.

Učinil tak proto, že závěry učiněné soudy nižších stupňů při výkladu otázky přípustnosti kauzálních námitek směnečných rukojmích (v dané věci námitky zániku směnkou zajištěné pohledávky) odpovídají ustálené judikatuře. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 2. února 1999, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 1999, pod číslem 85, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého směnečný ručitel sice nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které se zakládají pouze na vztahu remitenta a akceptanta (tj. námitky svázané pouze s osobou avaláta), může však uplatnit námitky, které se zakládají na jeho vlastním vztahu k remitentovi. Od uvedeného závěru (který soudy nižších stupňů plně respektovaly) přitom nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.

Výkladem ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) se pak Nejvyšší soud zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že uvedené ustanovení se týká jen těch směnek, které jsou podle dohody účastníků platebním prostředkem (prostřednictvím směnky má být uhrazen dluh vyplývající z původního závazkového vztahu), a nikoliv též směnek, které slouží (jako tomu bylo v projednávané věci) jako prostředek zajištění závazku a u kterých se naopak předpokládá, že směnečný nárok bude uplatněn při nesplnění zajištěného závazku (v právní teorii k tomu srov. např. Kovařík, Z., Směnka jako zajištění. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2002, str. 37 a násl.). Nejvyšší soud přitom ani nepřehlédl, že výhrady týkající se možného užití ustanovení obch. zák. na posuzovaný případ, byly dovolatelkou uplatněny poprvé až v průběhu dovolacího řízení, navíc podáním (ze dne 20. června 2009), jež nebylo – v rozporu s požadavkem vyplývajícím z ustanovení – sepsáno (podepsáno) advokátem.

Polemikou se závěrem soudů nižších stupňů o tom, že v řízení byla prokázána dohoda mezi remitentem a žalovanými (na jejímž základě byli žalovaní oprávněni používat na svou obranu skutečnosti vycházející z kauzálního důvodu směnky), dovolatelka – posuzováno podle obsahu – uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , jehož prostřednictvím ale na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení a odst. 3 usuzovat nelze.

Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani argumentace dovolatelky vztahující se k otázkám možného vzniku zástavního práva k předmětné směnce. Posouzení těchto otázek totiž nemělo pro rozhodnutí projednávané věci význam (v daném případě nešlo o to, zda majitel směnku zastavil, ale zda směnka byla na základě ujednání účastníků směnečného vztahu vystavena a avalována za účelem zajištění mimosměnečné pohledávky remitenta vůči výstavci) a soudy nižších stupňů také správně na jejich řešení svá rozhodnutí nezaložily.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Rozhodné znění (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. ledna 2011

doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu