Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2151/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Aura Group, a.s.,se sídlem v Praze 10 - Strašnicích, V Předpolí 289/13, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 63080907, zastoupené Mgr. Janem Stehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 794/38, proti žalovaným 1) JUDr. T. H., CSc., a 2) Ing. K. Š., oběma zastoupeným JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Nad Petruskou 63/1, o zaplacení 39 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2014, č. j. -508, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaní podali dovolání proti usnesení ze dne 27. února 2014, č. j. -508, jímž Vrchní soud v Praze změnil odvoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2012, č. j. -495, tak, že se žalobkyni neodnímá osvobození od soudních poplatků přiznané usnesením téhož soudu ze dne 28. února 2008, č. j. -162.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „“).

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení a – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněn jen ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. , uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7 či jeho usnesení ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. , uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138).

Dovolací soud zcela přisvědčil námitce protistrany, že s ohledem na znění se řízení ohledně přiznání osvobození od soudních poplatků týká jen toho účastníka, který návrh na osvobození uplatnil (srov. shodně právní závěr v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2000, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 28/2000). Osvobození od soudních poplatků je toliko vztahem mezi žadatelem a státem, který garantuje přístup k soudu a právní ochranu. V řízení o návrhu účastníka na osvobození od soudního poplatku před obecnými soudy jiní účastníci (správně) nedisponují žádnými procesními prostředky, kterými by jeho výsledek mohli ovlivnit (srov. shodně např. právní závěr v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. května 2011, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 96/2011, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 25. března 2014, sp. zn. ). Z uvedeného vyplývá, že dovolatelům nepřísluší jakkoli brojit proti posouzení výše soudního poplatku za podaný návrh (žalobu), resp. proti tomu, zda žalobkyně má či nemá být osvobozena od soudního poplatku. Rozhodnutí odvolacího soudu se tudíž nedotýká poměrů dovolatelů a dovolání proto není subjektivně přípustné.

Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ) a aniž se mohl zabývat jeho důvodností, podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. listopadu 2014

JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda senátu