Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1731/2013

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze dne 12. září 2012, č.j. -34, žalobu, kterou se žalobce F. M. domáhal určení, že není otcem druhého žalovaného P. M., narozeného z první žalované, matky L. M.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že se druhý žalovaný narodil za trvání manželství žalobce a první žalované. Otcovství proto bylo určeno podle , o rodině (dále jen „“), ve znění účinném ke dni 11. srpna 1965, který stanoví, že narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné, považuje se za otce manžel matky. Žalobce tvrdil, že není otcem druhého žalovaného, protože v době rozhodné pro jeho početí se s první žalovanou intimně nestýkal, což si však uvědomil až poté, co mu měla první žalovaná sdělit, že není otcem dítěte. Žalobce podal žalobu dne 31. ledna 2012, tedy v době, kdy neexistovala zákonem stanovená popěrná lhůta pro popření otcovství manželem matky, neboť původní úprava byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 8. července 2010, sp. zn. s účinností ke dni 31. prosince 2011 a nová úprava nabyla účinnosti až ke dni 20. března 2012.

Soud prvního stupně dospěl k názoru, že Ústavní soud nepochybně neměl v úmyslu svým nálezem nabourávat 47 let trvající rodinné vazby a že vyhovění žalobě by znamenalo zásadní zásah do práv druhého žalovaného. Soud prvního stupně nadto konstatoval, že žalobce neuvedl žádnou skutečnost, která by ho z otcovství vylučovala.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. ledna 2013, č.j. -55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, když uvedl, že žalobce se měl popření otcovství domáhat již v době, kdy začal mít o svém otcovství pochybnosti. Domáhat se popření otcovství po uplynutí téměř 47 let je nepřípustné, zejména je-li žalobce veden pouze majetkovými důvody (vyloučení syna z dědictví).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) řádné a včasné dovolání k Nejvyššímu soudu, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení , (dále jen „“). Dovolatel ve svém podání zejména uvádí, že soudy pochybily, když v řízení neprovedly test DNA k prokázání či vyloučení otcovství dovolatele. Dovolatel se neztotožňuje s názorem soudů, že takový důkaz by byl v řízení nadbytečný, ale považuje ho naopak za zásadní. Navíc soudy neprovedly ani další jím navrhované důkazy a dostatečně nezjistily skutkový stav. V neposlední řadě se dovolatel domnívá, že si soudy nesprávně vykládají judikaturu Ústavního soudu, zejména nález sp. zn. . Dovolatel je totiž toho názoru, že ten je třeba vykládat tak, že nelze možnost popírat otcovství otci uzavřít po uplynutí jakékoliv lhůty. Dovolatel se domnívá, že předmětný nález Ústavního soudu lze aplikovat přesně na ty případy, jako je ten jeho.

K dovolání se vyjádřili oba žalovaní. Ve svém podání ze dne 31. května 2013 uvedli, že mezi druhým žalovaným a žalobcem existoval zcela normální vztah otce a syna a že podanou žalobu považují za účelovou. Dle žalovaných tak žalobce činí z důvodu neshod, které vznikly v souvislosti s převodem podílu první žalované na nemovitosti, kterou žalobce obývá. Žalovaní odkazují na svá písemná vyjádření učiněná v průběhu řízení a navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 17. ledna 2013, Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. a část první, čl. II, bod 2. ).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby dovolání mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel se ve svém podání odkazuje na , aniž by však specifikoval, která ze čtyř možných okolností má být, dle jeho názoru naplněna, respektive jmenuje všechny čtyři možnosti, aniž by však uvedl, jak má být tak která okolnost v projednávané věci naplněna. Dovolatel kritizuje právní posouzení věci oběma soudy, aniž by však vymezil právní otázku nebo uvedl, pod kterou z výše uvedených okolností zakládajících přípustnost dovolání by tvrzené nesprávnosti měly být podřazeny. Není tak naplněna podmínka, kterou stanoví ustanovení , tedy že dovolání musí obsahovat vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( a ).

Pokud dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, tato se váže k námitce dovolatele, že soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz testem DNA a nezjistily tak dostatečně všechny okolnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci. Jde o námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Tato námitka není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání a dovolací soud by se jí mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu , nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení (jež vydání meritorního rozhodnutí předcházelo) ve smyslu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. a další).

V souzené věci tak nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), jako nepřípustné odmítl ( věta první a odst. 2 ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. října 2014

JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.

předseda senátu