Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1560/2014

32 Cdo 1560/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce JUDr. Z. Z., zastoupeného Mgr. Renátou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni – Vnitřním Městě, Františkánská 120/7, PSČ 301 00, proti žalované Generali Pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, náměstí Kinských 76/7, PSČ 150 00, o zaplacení částky 572.830,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2013, č. j. -124, takto:

Odůvodnění:

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „ “).

Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. února 2013, č. j. -90, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 572.830,90 Kč s úrokem z prodlení, není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Právním závěrem, na němž spočívá napadené rozhodnutí, totiž že povinnost soudního exekutora zaplatit správci konkursní podstaty peněžní částku ve výši výtěžku, jehož bylo dosaženo v exekuci zpeněžením věcí ve vlastnictví dlužníka před prohlášením konkurzu na jeho majetek, není povinností k náhradě škody, se odvolací soud oproti přesvědčení dovolatele od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Dovolatelova argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. (jenž je, stejně jako i ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), je nepřípadná. Právní názor odvolacího soudu, podle něhož posuzované právo není nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, je se závěry tohoto rozhodnutí v souladu. Další právní závěr tam vyslovený, podle něhož způsobil-li soudní exekutor jako úřední osoba vykonávající úřední postup jinému škodu, vyplývá jeho odpovědnost z ustanovení , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, je založen na jiném skutkovém základu a na poměry souzené věci, v níž jde o kolizi exekuce a konkursu, se oproti přesvědčení dovolatele nevztahuje.

Otázkou, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, se Nejvyšší soud zabýval v jiných svých rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 31. května 2006, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usneseních ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. , a ze dne 21. června 2012, sp. zn. . Vycházel přitom ze závěrů usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a zdůraznil, že i když exekuční řízení již bylo ve stadiu rozvrhu, po prohlášení konkursu nemohli být oprávněný a další osoby přicházející v úvahu z rozdělované podstaty uspokojeni v rámci exekučního řízení, protože soud je podle ustanovení , o konkursu a vyrovnání (účinného do 31. prosince 2007), povinen po prohlášení konkursu vydat podstatu jako zpeněžený výtěžek majetku patřícího povinnému správci konkursní podstaty, který o ní rozhodne v konkursním řízení.

Z uvedených judikatorních závěrů pak zcela zřejmě vyplývá, že vydáním výtěžku zpeněžení majetku povinného správci konkursní podstaty dovolatel plnil jako exekutor povinnost, kterou mu ukládal právní předpis – ustanovení Na povaze tohoto plnění nic nemění skutečnost, že tak učinil až poté, co se dostal do prodlení a správce konkurzní podstaty uplatnil právo odpovídající této povinnosti u soudu. V rozhodovací praxi soudů není sebemenších pochyb o tom, že skutečnost, že povinnost není splněna řádně a včas (tj. dlužník se dostal do prodlení, srov. větu první , , účinného do 31. prosince 2013, dále též jen „obč. zák.“), sama o sobě nemění nic na jejím právním důvodu. S prodlením dlužníka zákon pojí jiné důsledky, zejména právo věřitele odstoupit od smlouvy ( věta druhá obč. zák.) a právo požadovat úrok z prodlení, jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu ( obč. zák.), resp. přechod nebezpečí škody na věci, jde-li o prodlení s plněním věci ( obč. zák.). Teprve v případě prodlení dlužníka může věřitel úspěšně uplatnit své právo u soudu (actio nata). Jestliže tedy dlužník v prodlení poskytne věřiteli plnění dodatečně, pak plní tu povinnost, s jejímž plněním byl v prodlení, a není tu žádný důvod posuzovat takové plnění jako náhradu škody, tak jak účelově prosazuje dovolatel. Základním předpokladem odpovědnosti za škodu je vznik škody a v souzené věci škoda způsobem, jímž argumentuje dovolatel, nevznikla, neboť dovolatel výtěžek zpeněžení dodatečně vydal.

Protože v projednávané věci se jedná o úroky z prodlení za prodlení s plněním uvedené povinnosti a o náklady řízení, jejichž náhrada byla přisouzenou správci konkurzní podstaty, sluší se pro úplnost dodat, že jde o příslušenství pohledávky vůči soudnímu exekutorovi (srov. obč. zák.), přičemž právo na úrok z prodlení vyplývá z ustanovení obč. zák. a právo na náhradu nákladů řízení z ustanovení a násl. (resp. z rozhodnutí soudu při aplikaci těchto ustanovení), ani zaplacením úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení tedy dovolatel neplnil povinnost k náhradě škody. Jediná škoda, která v souzené věci (alespoň podle zjištěného skutkového stavu) vznikla, vznikla zaplacením úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení, avšak dovolateli; na škodu, která vznikla jemu, se ovšem předmětné pojištění nevztahuje.

Dovolateli je třeba - ve světle citovaných judikatorních závěrů - dát za pravdu v tom, že odvolací soud se dopustil při právním posouzení věci nepřesnosti, jestliže povinnost dovolatele k vydání výtěžku zpeněžení dovozoval z ustanovení Třebaže se odvolací soud v tomto ohledu od judikatury Nejvyššího soudu odchýlil, tato skutečnost přípustnost dovolání nezakládá. Na řešení otázky, z jakého zákonného ustanovení lze dovodit povinnost soudního exekutora vydat po prohlášení konkurzu na majetek povinného správci konkurzní podstaty výtěžek zpeněžení věcí ve vlastnictví povinného (úpadce), totiž výsledek sporu v souzené věci – a tudíž ani napadené rozhodnutí odvolacího soudu - ve skutečnosti nezávisí. Podstatné (rozhodné pro posouzení vzniku žalobou uplatněného nároku) přeci je, že povinnost, kterou dovolatel splnil zaplacením částky 3.244.490 Kč s příslušenstvím správci konkurzní podstaty, nebyla povinností k náhradě škody.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalobkyni tak náleží mimosmluvní odměna v částce 10.620 Kč podle ustanovení věty první, , bodu 6, a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. července 2014, neboť úkon byl učiněn 20. srpna 2014 (srov. čl. II ), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle , ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu ve výši 10.920 Kč je dovolatel povinen žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta ( ve spojení s ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 20. října 2014

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu