Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1065/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., v právní věci žalobce A. Ž., zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 4.229,64 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, č. j. - 203, takto:

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 3. 2012, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 4.229,64 EUR a dále částky 2,741 EUR za každý den průtahů od 6. 12. 2007 do právní moci rozsudku ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. . Uvedeného nároku se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , Vrchního soudu v Praze a u Nejvyššího soudu.

Žalobce výslovně napadá dovoláním i rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o této části dovolání podle ustanovení zastavil pod bodem I. výroku tohoto usnesení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu zde odkazovaná jsou veřejnosti dostupná, není-li uvedeno jinak, na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním. Nejvyšší soud podle ustanovení , ve spojení s ustanovením a c) , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 ), dále jen „“, dovolání odmítl jako nepřípustné.

Podle ustanovení může být dovolání přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém předešlém rozsudku z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) rozhodnutí. V tomto případě sice odvolací soud předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nezavázal jej však v právní otázce, která je nyní předmětem dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání tak v daném případě přichází do úvahy toliko podle pro řešení otázky zásadního právního významu.

Dovolací soud, při vázanosti uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ), by musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ( ). Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ohledně námitky nevhodné formy přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen „“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což není žalobcův případ. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ).

Nejvyšší soud shledal, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu ustanovení , když na základě konkrétních okolností posuzovaného případu odůvodnil, že postačuje poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení jeho práva (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, zejm. jeho část V., a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. , ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. , a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. ; stanovisko a rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz).

Na vyřešení otázek týkajících se výpočtu částky přiměřeného zadostiučinění v penězích a aplikace kritérií uvedených v při výpočtu zadostiučinění napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud přiznal žalobci zadostiučinění formou konstatování porušení práva a k výpočtu částky zadostiučinění v penězích vůbec nepřistoupil. Uvedené otázky nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Otázka zohlednění skutečnosti, že žalobce je osobou již dříve trestně stíhanou, jinými slovy řečeno, že má zkušenosti s postavením obviněného či obžalovaného v trestním řízení, stejně jako otázka vlivu chování žalobce na celkovou délku řízení, byly odvolacím soudem zhodnoceny v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledává Nejvyšší soud důvod se odchýlit. Nejvyšší soud opakovaně i s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. 2. 2001, stížnost č. 33079/96, nebo rozsudek ze dne 15. 11. 2005, ve věci Lammi proti Finsku, stížnost č. 53835/00) ve svých rozhodnutích uvedl, že při úvaze o tom, zda je pro poškozeného dostatečnou formou odškodnění konstatování porušení práva za nepřiměřenou délku řízení, lze v trestních řízeních zohlednit např. to, zda se žalobce opakovaně a bez omluvy nedostavoval k výslechům, čímž mařil postupy orgánů činných v trestním řízení, zda si přebíral soudníy či zda se naopak vyhýbal jednání soudu, zda byl žalobce již osobou opakovaně trestně stíhanou nebo se dokonce nacházel v průběhu trestního řízení ve výkonu trestu pro jiný trestný čin, popřípadě zda byl žalobce pravomocně shledán vinným a odsouzen za závažné trestné činy, a podobně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. ).

K žalobcem tvrzeným vadám řízení (neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů, nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku) nelze při zkoumání přípustnosti dovolání podle zásadně přihlížet (srov. ). Výjimkou jsou situace, kdy by se jednalo o otázky zásadně významné z hlediska výkladu procesního práva, což však není tento případ.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím ve věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. , a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. věty první, a , neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. září 2014

JUDr. Pavel S i m o n

předseda senátu